„My prostě Rusko jako obchodního partnera potřebujeme, ale logicky se musíme vyhnout tomu, abychom na něm byli příliš závisli, aby se vůči nám mohlo chovat diktátorsky. Musíme se starat o to, aby Rusko bylo jedním z významných partnerů, ale nikoli jediným. To by bylo pro nás nebezpečné. Ovšem zříkat se spolupráce s Ruskem jako s významným partnerem by bylo šílenství a dovolit mu dominantní roli by bylo druhé šílenství," prohlásil Vlastimil Tlustý v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Už v únoru jste předpovídal, že všechno na Ukrajině směřuje k rozdělení země. Řekl jste, že je tedy třeba popřát Ukrajině a všem jejím občanům, aby to zvládli sametově jako rozvod Československa, a ne občanskými válkami, jako probíhal rozpad Jugoslávie. Jak dnes vnímáte násilnosti, ke kterým dochází na východě Ukrajiny?

Problém na Ukrajině nastal ve chvíli, kdy se začala rozhodovat, jestli bude patřit do říše evropské nebo do říše ruské. A protože je tam zhruba padesát na padesát procent fandů spojených s jednou nebo druhou říší, tak se děje, co se děje. Jinými slovy - nedělo by se to, kdyby obě strany respektovaly, že je jich tam padesát na padesát, zachovaly si něco, co bych nazval neutralitou, takovýom nárazníkovým pásmem mezi Evropou a Ruskem. Myslím, že to už je naprosto evidentní, protože jakmile jedni říkají, že chtějí být součástí Evropy, a druzí říkají, že chtějí být součástí Ruska,  už se nikdo nemůže divit tomu, že to takhle končí.

Myslíte si, že je na Ukrajině možné ještě dojít k nějakému kompromisu, aby se udržela země jednotná? Nebo už to nepovažujete za možné, protože separatisté na východě už po tom netouží? Spěje tedy podle vás země pomalu, ale jistě k rozdělení?

Bohužel, když tohle začne, těžko už hledat někoho, kdo by byl schopen si sednout ke stolu a dojednat podobu toho vlastně už rozdělení. Protože jestli větší nebo menší část bude v Evropě, to není podstatné. Mnohem podstatnější je, jestli najdou sílu k tomu, aby našli tu hranici, kde končí svět, který má radši Moskvu, a kde začíná svět, který má radši Brusel. To už je potom jen otázka hranice, kde je to možné takhle rozdělit. Ale to lidé, kteří chtějí zachovat Ukrajinu v původní podobě, nemohou a nechtějí slyšet, a proto jednání vlastně není možné. Protože obě dvě strany sní o tom, že celá původní Ukrajina bude buď součástí Bruselu, nebo součástí Moskvy. A to způsobuje nemožnost nalézt hranici, protože obě dvě strany se shodnou na jediné věci, že všechno je jejich.

Problém je, že si o tom nerozhodují samotní Ukrajinci, ale vstupuje do toho i Brusel a Moskva. Nepřilévají obě strany spíš olej do ohně, ať už si někdo myslí, že víc škodí Západ nebo Východ?

Necítím se být kompetentní říci, kdo začal. Já to nevím. Myslím, že je to typický proces, kde svou náklonnost k Bruselu nebo Moskvě postupně zesilovaly obě strany. Určitě jim v tom fandili představitelé mocností, ke kterým se chtěli přiblížit. To je obojí logické. Myslím, že historie Ukrajiny za posledních dvacet let není nic jiného než sílící hlasy jedněch, že chtějí být členským státem Evropské unie, a druhých, kteří říkají, že vždycky byli součástí Ruska. Proto bych se neodvažoval kohokoli obviňovat, protože si myslím, že si za to můžou jak Ukrajinci, ti, kteří chtěli k Bruselu, i ti, kteří chtěli k Moskvě, a zrovna tak si mohou podat ruce představitelé Bruselu a Moskvy, kteří se zúčastňovali zesilování názorů až do dnešní nesmiřitelné podoby. Je to prostě vina všech účastníků a je nesmyslné obviňovat, že někdo za to může víc a někdo míň.

Prostě tam nepřišel nikdo moudrý, kdo by řekl: Podívejte, buď toho necháte, jedni i druzí, vezmete na vědomí, že Ukrajina zůstává neutrální, nebo jak jsem to nazval nárazníkem mezi těmito velmocemi, a pak to tak mohlo zůstat, kdyby tuto variantu podpořili ukrajinští voliči. Ale zfanatizovaný národ už to přijímá jako otázku Sparta nebo Slavia. Už nezbývá prostor na to – máme rádi dobrý fotbal.

Jak se to takhle vyhrotí, což je dnešní stav na Ukrajině, není cesty zpátky. Protože jak známe z lidského chování po tisíciletí, vášně jsou silnější než rozum. Zas by musel být velký rozum k tomu, aby někdo přišel a řekl: Dobrá, jedni chtějí k Bruselu, druzí chtějí k Moskvě, tak pojďme namalovat linii, kde se to lomí. Místo toho, aby to někdo dohadoval, tak se to odehrává formou nepokojů. Nejdřív jedny nepokoje v Kyjevě si vynutily, aby západní část směřovala do EU, a teď následují na východě v podstatě stejné nepokoje, akorát s nadpisem: My chceme k Moskvě. A Krym už je realizovaný příklad, ten už se vlastně takhle oddělil. A co teď pozorujeme, není nic jiného než rozhodování o tom, jestli ke Krymu ještě přibydou nebo nepřibydou další území, kolik jich bude, jak budou velká, jakého počtu obyvatel se to bude týkat, to je v tuto chvíli nepředvídatelné.

Jednání Ruska vám v tuto chvíli připadá adekvátní? Nejdřív popírali, že měli na Krymu nějaké neoznačené vojáky, pak to přiznali, teď zase popírají, že mají vojáky na východě Ukrajiny, ale už jim to nikdo nevěří.

Já souhlasím s tím, že formy pomoci svým příznivcům, jak Brusel podporuje probruselské davy lidí v Kyjevě nebo Moskva promoskevské davy lidí na východě Ukrajiny, jsou více či méně uhlazené, a možná převládá dojem, že ty bruselské jsou zřetelně uhlazenější než ty moskevské. To asi ano, s tím bych nepolemizoval. To ale není podstata problému, ta je v tom, že ani jedna strana neměla zřetelně fandit, ani jedna strana neměla vyjadřovat podporu těm „svým“. Jakmile začal Brusel fandit lidem na Majdanu, aby si vynutili připojení k Evropské unii, nechápu, jak se mohou divit tomu, že ti druzí si vynucují opak. To je prostě symetrický proces, když jedni chtějí doleva a druzí doprava. Kdyby se Ukrajinci bývali shodli na tom, že nechtějí ani doleva, ani doprava, že mohou krásně obchodovat s jedněmi i druhými ku prospěchu své země, že nemusí být nutně politickou součástí jedné nebo druhé politické říše, mohli se stát obchodním mostem, zónou volného obchodu směrem do Bruselu i do Moskvy. To by bylo krásné, a vůbec by tam žádné vraždění ani násilí neprobíhalo, tohle všechno by nebylo.

Myslíte si, že problém zůstane na Ukrajině a že se třeba pobaltské země ruské rozpínavosti nemusí bát?

Tam hraje přece roli jedna důležitá okolnost. Pobaltské země už přece dávno řekly, že chtějí jít s Evropou. A ten názor tam byl tak převládající, byli tam z osmdesáti procent ti, kteří to chtěli, a ostatní se s tím museli smířit. Takže stav, jaký je na Ukrajině, tam vůbec nenastal.  A začaly tam kvůli tomu nějaké demonstrace? Fandil někdo zprava nebo zleva? Ne. Proto je podle mého názoru zbytečné se k tomu vracet. Těm, kteří říkají, že  tam hrozí podobný scénář jako na Ukrajině, bych sdělil jednoduchý argument: Ono to tam hrozilo, ale nestalo se to. A když se to nestalo v době, kdy to bylo aktuální, tak proč by se to dělo teď?