„My prostě Rusko jako obchodního partnera potřebujeme, ale logicky se musíme vyhnout tomu, abychom na něm byli příliš závisli, aby se vůči nám mohlo chovat diktátorsky. Musíme se starat o to, aby Rusko bylo jedním z významných partnerů, ale nikoli jediným. To by bylo pro nás nebezpečné. Ovšem zříkat se spolupráce s Ruskem jako s významným partnerem by bylo šílenství a dovolit mu dominantní roli by bylo druhé šílenství," prohlásil Vlastimil Tlustý v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Už v únoru jste předpovídal, že všechno na Ukrajině směřuje k rozdělení země. Řekl jste, že je tedy třeba popřát Ukrajině a všem jejím občanům, aby to zvládli sametově jako rozvod Československa, a ne občanskými válkami, jako probíhal rozpad Jugoslávie. Jak dnes vnímáte násilnosti, ke kterým dochází na východě Ukrajiny?

Problém na Ukrajině nastal ve chvíli, kdy se začala rozhodovat, jestli bude patřit do říše evropské nebo do říše ruské. A protože je tam zhruba padesát na padesát procent fandů spojených s jednou nebo druhou říší, tak se děje, co se děje. Jinými slovy - nedělo by se to, kdyby obě strany respektovaly, že je jich tam padesát na padesát, zachovaly si něco, co bych nazval neutralitou, takovýom nárazníkovým pásmem mezi Evropou a Ruskem. Myslím, že to už je naprosto evidentní, protože jakmile jedni říkají, že chtějí být součástí Evropy, a druzí říkají, že chtějí být součástí Ruska,  už se nikdo nemůže divit tomu, že to takhle končí.

Myslíte si, že je na Ukrajině možné ještě dojít k nějakému kompromisu, aby se udržela země jednotná? Nebo už to nepovažujete za možné, protože separatisté na východě už po tom netouží? Spěje tedy podle vás země pomalu, ale jistě k rozdělení?

Bohužel, když tohle začne, těžko už hledat někoho, kdo by byl schopen si sednout ke stolu a dojednat podobu toho vlastně už rozdělení. Protože jestli větší nebo menší část bude v Evropě, to není podstatné. Mnohem podstatnější je, jestli najdou sílu k tomu, aby našli tu hranici, kde končí svět, který má radši Moskvu, a kde začíná svět, který má radši Brusel. To už je potom jen otázka hranice, kde je to možné takhle rozdělit. Ale to lidé, kteří chtějí zachovat Ukrajinu v původní podobě, nemohou a nechtějí slyšet, a proto jednání vlastně není možné. Protože obě dvě strany sní o tom, že celá původní Ukrajina bude buď součástí Bruselu, nebo součástí Moskvy. A to způsobuje nemožnost nalézt hranici, protože obě dvě strany se shodnou na jediné věci, že všechno je jejich.

Problém je, že si o tom nerozhodují samotní Ukrajinci, ale vstupuje do toho i Brusel a Moskva. Nepřilévají obě strany spíš olej do ohně, ať už si někdo myslí, že víc škodí Západ nebo Východ?

Necítím se být kompetentní říci, kdo začal. Já to nevím. Myslím, že je to typický proces, kde svou náklonnost k Bruselu nebo Moskvě postupně zesilovaly obě strany. Určitě jim v tom fandili představitelé mocností, ke kterým se chtěli přiblížit. To je obojí logické. Myslím, že historie Ukrajiny za posledních dvacet let není nic jiného než sílící hlasy jedněch, že chtějí být členským státem Evropské unie, a druhých, kteří říkají, že vždycky byli součástí Ruska. Proto bych se neodvažoval kohokoli obviňovat, protože si myslím, že si za to můžou jak Ukrajinci, ti, kteří chtěli k Bruselu, i ti, kteří chtěli k Moskvě, a zrovna tak si mohou podat ruce představitelé Bruselu a Moskvy, kteří se zúčastňovali zesilování názorů až do dnešní nesmiřitelné podoby. Je to prostě vina všech účastníků a je nesmyslné obviňovat, že někdo za to může víc a někdo míň.