Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Děkuji za otázku, ale nevím, zda „přelomový“ je to správné slovo. Rok 2015 odhalil naplno minimálně dvě skutečnosti. Jednopolární svět a z něj plynoucí důsledky expanzivní politiky USA, které se domnívaly, že vítězství ve studené válce a zánik bipolarity jim dává právo diktovat světu, zkrachoval. Přisluhování některých dalších členských států NATO, zejména těch nově vstoupivších, nevyjadřovalo skutečná přání nových ekonomických mocností, jako je Čína, Indie, Brazílie a další, hlavně asijské rychle se rozvíjející země. Hloupá snaha svrhnout legitimní vládu v Sýrii za každou cenu, vyjádřená vytvořením a podporou Islámského státu a dalších teroristických organizací, se jasně obrací proti organizátorům.

Při boji o energetické zdroje není možné bez následků trpět pokoutné snahy o svržení sekulárních funkčních režimů v arabských zemích (a využívat k tomu ropné monarchie v Saúdské Arábii). To jednoznačně přináší masovou migraci a další vlnu terorismu. Nakonec, jak praví vykladači Koránu, džihád začíná právě masovou migrací. V Evropě dál trpíme neschopností neemancipované politické reprezentace. Část evropských politiků na unijní, ale i na národní úrovní, jen papouškuje zájmy USA, což vede k tomu, že na Ukrajině stále nemizí vyvolané banderovské reminiscence, tedy fašizace. Jediná cesta pro klid je decentralizace nebo federalizace. To znamená, že se západ země bude chovat k východu jako k sobě rovnému a umožní tamním lidem zapojit se do rozhodování o jejich osudu. Zbavit se musí Ukrajina zejména všech ozbrojených fašistických skupin typu prapor Azov.

Tématem číslo jedna se stala zmíněná migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Nedělejte si legraci z utrpení lidí na cestě ani doma; marně v tomto lze hledat nějaký úspěch na úrovni Evropské unie. Jenom marnost. Angela Merkelová si nejdříve migranty pozvala do Německa a následně je chce rozdělit ostatním zemím. Až nyní, na konci roku, si někteří představitelé EU, například Donald Tusk, začínají s neuvěřitelným zpožděním uvědomovat, že je to celé veliký průšvih, což nám mnohým bylo jasné hned od začátku. Z našich sousedů se o racionální chování snaží zvláště Slovensko a Maďarsko. Přitom jsou za to neschopnými eurobyrokraty kárány. Každý stát musí primárně chránit zájmy vlastních občanů, zejména jejich bezpečí. To musí být na prvním místě při jakýchkoliv úvahách. Postoj naší vlády je v tomto, řekl bych, kluzký.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Zeptejme se sami sebe a svého nejbližšího okolí, nakolik se reálně společnost polarizuje. Nejde o polarizaci, naprostá většina lidí si nepřeje, abychom zde umisťovali imigranty. Úzká skupina lidí, která je ale hlasitě slyšet, je však za to odsuzuje jako rasisty. Dá se očekávat, že občané budou stále více otráveni z neustálého vnucování jediné možné pravdy, kterou jim tlačí lidé často velmi vzdálení od každodenní reality. Je to dáno tím, že ti, co křičí, abychom pomáhali migrantům, většinou v minulosti podporovali expanzivní až agresivní politiku USA  a NATO, a tedy rozvrat sekulárních režimů v Libyi a Sýrii, na Balkáně, ale i dalších zemích. Řešení příčin migrace však nenabízí, protože by museli přiznat, že mají podíl na schvalování špatných rozhodnutí.

Totéž se dle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové, vzestupu Marine Le Penové...

Pokud politici nedokážou naslouchat společnosti a respektovat její vůli, a dokonce ani poctivě vysvětlit své kroky, musí se to v dalších volbách projevit. A je to dobře. V Evropě určitě dojde v důsledku toho k určitému překreslení dosavadní politické mapy. Otázkou je, co myslíte běžnou levicí. Francouzští či evropští socialisté mají vlastní frakci a k levici se nehlásí. KSČM jako autentická radikální levice má zcela jasný postoj, stojí na straně našich občanů. A navíc jako internacionalisté opravdu nejsme xenofobní, ale chceme řešit příčiny krize.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav? Přinese to vyřešení problému Řecka? Zůstane Řecko v eurozóně a pokud ano, je tomu tak dobře?

Primárně záleží na Řecku, jak se nyní rozhodne situaci zvládnout. Syriza si nechala od voličů potvrdit demokraticky mandát, a tak je to správně. Nejhorší cestou by bylo, kdyby o řecké suverenitě rozhodovaly banky a Mezinárodní měnový fond. Bylo by vhodné, aby si právě tyto instituce uvědomily svůj podíl na tamní situaci. Původní úvěr, kterým se jenom měly vyplatit banky, které tam předtím zuřivě půjčovaly, byl chybou a následná opatření spíše hospodářství poškodila.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?  

Na první pohled je vidět, a potvrzuje to vláda v Sýrii, že legální zapojení Ruska se souhlasem Syrského státu znamenalo poprvé reálný a efektivní zahraniční útok na teroristy z Islámského státu. Konflikt s Tureckem souvisí s jinými zájmy Turecka na území Sýrie, které jsou proti současné vládě, proti Kurdům, ale také s katastrofálním nepochopením skutečných zájmů USA v tomto regionu ze strany tureckého vedení. Je jasné, že USA hodí v určitém okamžiku Turecko přes palubu, aby si chránily své zájmy. A tak Turecko nyní jen vydělává na nelegálním obchodu s ropou od teroristů z Islámského státu, který tak získává od Turecka finanční zdroje pro své fungování. Spekuluje se o tom již dlouho a důkazů, že nejde o pouhou spekulaci, je už dost… Turecko je člen NATO s druhou nejsilnější armádou paktu, o čemž se veřejně nemluví. Na otázku: Proč? si odpovězte. Jedny členské státy dodávají Kurdům zbraně, a jiný členský stát s nimi bojuje, bombarduje jejich pozice. NATO zcela selhalo, není bezpečnostní strukturou světa v 21. století, ale organizací, která svou činností zcela zřejmě ohrožuje světový mír.