Jak vzpomínáte na listopadu 1989? Kdy jste se na venkově dozvěděli, co se děje v hlavním městě, když komunistická média o brutálním zákroku informovala až po několika dnech?

Sedmnáctý listopad mám spojen s několika jak osobními, tak profesními rozhodnutími. Jednak 15. listopadu se mi narodila dcera, takže jsem měl samozřejmě úplně jiné starosti. Nicméně o tom, co se dělo na Národní třídě, jsem se vlastně dozvěděl hned další den, protože moje máma byla v sobotu, den po této události, na třídním srazu, kde se samozřejmě tyto věci intenzivně propíraly, protože některé děti jejích spolužaček se akce zúčastnily. Takže jsem se jednak z jejího podání a potom z Hlasu Ameriky dozvěděl, co se odehrálo.

Obsáhlý seriál ParlamentníchListů.cz, bilancující 25 let od Listopadu 89

Moje první osobní účast byla v úterý 21. listopadu, kdy jsme ještě s bratrancem vyrazili do Prahy na zvědy, co se vlastně děje a jestli je to opravdu ten krok, který jsme tak dlouho očekávali. Dozvěděli jsme se o tom tedy poměrně brzo, ale v následujících dnech jsem byl v takovém rozpolceném stavu, protože jsem měl takovou trasu - nejdřív do porodnice v Berouně a odtud ještě jet posílit řady demonstrantů do Prahy. Ale když se vrátila manželka s dcerou domů, už jsem musel ty akce trochu omezit.

Pracoval jste už za minulého režimu v zemědělství?

Pracoval. My jsme vždycky měli takové malé hospodářství, ale když ho rodičům sebrali do družstva, pracovali pak v družstvu a já jsem tam také nastoupil. Dva měsíce před Listopadem jsem se poprvé dostal na Západ, tehdy s  VTS (vědeckotechnická společnost, její organizace působily v dobách socialismu i v podnicích a JZD – pozn. red.) jsme dělali odborný desetidenní zájezd se zemědělskou tematikou – Rakousko, Itálie, Německo, Švýcarsko, a protože jsem byl asi genově sedlačinou postižený, byl to pro mne kulturní šok, ze kterého jsem se tak měsíc vzpamatovával. A přemýšlel jsem, jak dál. Naštěstí se to během dvou měsíců Listopadem rozhodlo a moje následné kroky byly jasné, už nebylo o čem přemýšlet, prostě jsem věděl, že pokud to půjde, budu hospodařit.

Co znamenal Listopad pro venkov? Po pádu režimu se rozpadla jednotná zemědělská družstva a státní statky, mnozí lidé, kteří v nich pracovali, přišli o práci. Nebyl to pro venkov tehdy trochu otřes?

V každém případě nastala v následujících letech po Listopadu zásadní změna pro zemědělství, protože zemědělství bylo těch čtyřicet let budováno tou socialistickou strategií, která nehleděla na to, do jaké míry zneužívá zdroje, jako je půda nebo voda. Ale na druhou stranu byla na venkově poměrně vysoká zaměstnanost, protože zemědělská družstva měla relativně - v porovnání s jinými sektory - určitou „svobodu“ podnikání, takže suplovala některé věci, které měly dělat jiné sektory hospodářství.

Po roce 1990, 1991 a hlavně 1992, kdy byly přijaty transformační zákony, došlo k zásadním změnám, protože lidé, kteří hledali jiné uplatnění, ze zemědělství odešli, do určité míry se zhroutil trh se zemědělskými komoditami, protože byl postaven na plánovaném hospodářství, regulovaných cenách, a to skončilo. To určitým otřesem bylo. Ale když to budu hodnotit po pětadvaceti letech, i z pohledu naší organizace, bylo samozřejmě obrovským přínosem pro venkov, že se našlo dost odvážlivců, kteří začali soukromě hospodařit.

Když vezmeme statistiku, k datu 2013 je třicet procent půdy obhospodařováno v České republice fyzickými osobami. My k tomu připočítáváme ještě některé společnosti s ručením omezeným, to jsou ty malé právnické osoby, které hospodaří na bázi rodinných farem, nebo některé rodinné farmy přešly na bázi s.r.o., protože se jim to podnikatelsky lépe vyplatí. Takže my tvrdíme, že téměř čtyřicet procent půdy je dnes obhospodařováno podniky na bázi rodinných farem. To jsme ani na počátku - v roce 1990 nepředpokládali, že takové množství půdy přejde do tohoto sektoru.

V té době tady prakticky žádní soukromí zemědělci nebyli, člověk by je spočta na prstech dvou rukou. To je velký posun. Samozřejmě některé oblasti venkova si velice pomohly, protože se v nich začalo úspěšně podnikat, zejména v příměstských oblastech. Ale jinde, obzvlášť tam, kde nevznikly soukromé farmy, se venkov začal dál vylidňovat. I když poslední roky vnímáme trend, že lidé z měst, i dobře situovaní, začínají hledat útočiště na venkově. Mnohem větší aspekt se začal zaplať Pánbůh klást, alespoň za poslední desetiletí, na vztah zemědělského hospodaření a kvality krajiny. To se dnes ukazuje jako jedna z podstatných věcí, protože po roce 1989 byla krajina ve velmi žalostném stavu. Meze, polní cesty, přirozené interaktivní prvky, které v krajině musí být, protože tam patří, tady nebyly, až v posledních deseti, dvanácti letech se začalo dělat víc pro to, aby se krajina začala přibližovat té podobě, v jaké tady kdysi byla. A to považujeme za velmi důležité, protože to je pro budoucnost českého zemědělství jedna z klíčových otázek. Protože jestli nebudeme mít v dobré kondici půdu, pokud nebudeme mít v dobré kondici vodu, prostě celkově krajinu, tak si můžeme vyprávět o jakékoli produkci, ale nebudeme ji mít.