Je to dvacet let, co se poprvé volilo do krajských zastupitelstev. Myslíte si, že se za tu dobu kraje „usadily“ a staly se fungující a pro občany přínosnou institucí?

Jsem přesvědčen, že jistě, protože nikdo nechce návrat k centrálnímu řízení typu „okresní úřady“ a kraje prokázaly především v krizových chvílích svoji opodstatněnost.

Kraje se etablovaly jako „třetí úroveň veřejné správy mezi úrovni obecní a celostátní“. V čem je podle vás krajská úroveň veřejné správy specifická?

V tom, že je to samosprávná oblast jako obecní úroveň a má na starosti věci, které jsou z centra moc daleko a pro obecní samosprávy rozsáhlé – silnice II. a III. tříd, nemocnice, střední školství atd. Spojený model je velmi funkční, tj. část výkonu činnosti v přenesené působnosti je třeba zachovat, a ne jej demontovat (viz stavební zákon).

Jaké jsou z vašeho pohledu nejdůležitější agendy, kterými se kraje zabývají?

Viz výše, péče o krajinu a vodu, podpora zemědělské činnosti s tím spojená a krizové řízení.

Máte pocit, že se kraje kromě své administrativní funkce staly také zdrojem „regionální identity“ a že se lidé se svým krajem ztotožňují?

Já osobně jsem přesvědčen, že minimálně v Kraji Vysočina jistě, když si uvědomíte jeho strukturu a historické vazby, které byly předtím nastaveny úplně jinak. Obyvatelé kraje se s novým celkem identifikovali a rozvíjejí jej velmi úspěšně.