Jak dnes hodnotíte naši armádu?

Jsou to dvě věci. Jedna věc je, že jsme platným partnerem v  NATO. Několikrát jsem se mohl přesvědčit, když jsem jel za našimi vojáky na různé mise - ať do Afghánistánu nebo do Mali, že jsme tam opravdu řazeni mezi důvěryhodné partnery. To souvisí s druhou věcí – že by se stát měl o armádní pracovníky postarat, je to víceméně i pro nás. Stát by měl sdělit jasně prioritu vnitřní, tak vnější. Nikoli to řešit podle ekonomického růstu, ale tak, aby byla armáda stabilizovaná, protože když je na tom ekonomika naopak hůř, tak o to víc by bezpečnost měla být důslednější. Řada lidí si to uvědomila až tehdy, když nastala krize mezi Ukrajinou a Ruskem, která samozřejmě je a bude zmatená a jde o problém, který se nevyřeší za týden, ale může se táhnout několik měsíců až let. Přesně o tom je ona důslednost, abychom byli skutečně partnery a ne aby naši vojáci dělali čest jen na zahraničních misích. My jako zákonodárci se musíme postarat – a Aliance by to měla vidět, když slíbíme, že budeme do armády dávat 2 procenta z HDP, tak opravdu každý rok musíme armádě dávat stabilní peníze.

Třeba nyní v pátek jste se zrovna zabývali zákonem o vojácích…

Ano, podařilo se jej schválit. Budou jediným rezortem – a takto by si to pak zasloužili například i policisté a podobně, kde mají platy přímo stanovené zákonem. Nemůže se už stát, že se odmění politici, kteří začnou pak šetřit na armádě, jak se dělo dříve, že se vojákům sebralo deset procent na platech. To je jedna věc, která se zastabilizovala. Dokázal bych si představit, že by armáda dostala nějaký dlouhodobý rámec, který sice ona sama má, ale měli by ho politici napříč celým spektrem vnímat tak, že se bude dělat rozpočet na jeden rok a ne že pak výhled na další dva roky je nejasný a dle Ministerstva financí se to jinak dělat nedá. Ta vize by měla být jasná třeba na pět let, pak teprve udělat čáru a zhodnotit celé období. Ne, že se každý rok vymýšlí něco jiného. Žádná strategie se nedokončí. Pokud se některá nedodělá do konce, nemá smysl začínat jakoukoliv jinou.

Budeme-li mluvit o bezpečnosti našeho státu, jak jste sám uvedl v souvislosti se stavem ekonomiky, je pro nás větší hrozbou imigrace, dejme tomu, z muslimského světa nebo uprchlíci, například z území rusko-ukrajinského konfliktu?

Téma islámu dnes působí jako aktuální, ale řeší se tu již několik let zpátky. My, protože žijeme ve středu Evropy, si tu nebezpečnost tak nějak neuvědomujeme. To je špatně. Je škoda i u těch médií, která o tom nemluví, že neinformují, co ti vojáci skutečně konají za hranicemi. Že to není o tom, že tam jen tak jezdí na cvičiště, ale realizují misi jednak proto, aby nasbírali zkušenosti, a přestože jsou dál od našich hranic, také získáváme informace, které my můžeme využít dále pro naši vnitřní bezpečnost. Kvůli ní bychom měli být více partnery se státy okolo. Měli bychom jasně deklarovat, že problém imigrace - jak z islámského světa, tak z Ukrajiny - je na pořadu dne. Jsme malá země a měli bychom být připraveni, což, upřímně řečeno, úplně nejsme. Nedokážeme totiž mluvit o věcech, které by opravdu mohly nastat. Potlačujeme je a řešíme až v době, kdy nastanou.

Vy tedy považujete islám doslova za hrozbu pro naši zemi? Česko je názorově rozpolceno: Někteří si myslí, že vzhledem k populační křivce je každá imigrace dobrá, jiní by nepovolili ani zakrývání náboženskými šátky na ulici…

Takto extrémně bych do toho vůbec nešel. Neměli bychom nikoho omezovat nebo koukat, jak je kdo oblečený. Bezpečnost a nebezpečnost hodnotím z pohledu toho, že jde o komunitu, která má za sebou teroristické útoky. Není pravda, že jsou daleko od nás. Dosud jsme měli štěstí. A co se týče našich složek, ty připraveny jsou, ale my jako občané na ten svět nejsme připraveni. Dokud nenastal konflikt Ukrajiny s Ruskem, vůbec se nebralo vážně, jak ta naše armáda vypadá, co potřebuje, a přitom to nebylo nic nového. To, co vykrystalizovalo, už ale doutnalo delší dobu. Co se stalo na Ukrajině, může se de facto stát kdekoliv jinde.