Jste šéfem folklórního souboru Nivnička. Ten byl dokonce dvakrát laureátem festivalu Strážnice. Senátor Ivo Valenta přichází s novelou autorského zákona. Ta má ulehčit mimo jiné administrativě folklórních sdružení. Jaké problémy v tomto smyslu máte dnes vy?

V Kunderově románu je známá esej o původu moravské lidové hudby, ve které vysvětluje, proč jsou moravské lidové písně tak nesmírně různé. Když ji odcituji, jasně vyplyne, že lidová píseň je kolektivním dílem mnoha generací pěvců a hudců a vznikla postupným broušením a cizelováním určitých textových a melodických motivů během uplynulých staletí, kdy se ústně předávala z generace na generaci.

„Lidové písně...“ cituji Milana Kunderu, „...pocházejí z různých fází svých dlouhých pomalých dějin. A tak, když stojíš tváří v tvář celé naší lidové hudební kultuře, je to, jako by před tebou tančila žena z Tisíce a jedné noci a shazovala postupně závoj po závoji. Hle. První závoj.

Je z hrubé látky potištěné triviálními vzorci. To jsou nejmladší písně pocházející z posledních padesáti sedmdesáti let. Přicházely k nám ze západu, z Čech. Přinášely je dechové kapely. Učitelé je učili ve škole zpívat naše děti. Jsou to většinou durové písně běžného západoevropského typu, jen trochu přizpůsobené naší rytmice. A druhý závoj.

Ten je už mnohem pestřejší. To jsou písně maďarského původu. Provázely vpád maďarského jazyka do slovanských oblastí Uher. Cikánské kapely je šířily v devatenáctém století po celých Uhrách. Kdo by je neznal. Čardáše a verbuňky s příznačným synkopickým rytmem v kadenci. Když tanečnice shodí tenhle závoj, objeví se další.

Hle. To už jsou písně zdejšího slovanského obyvatelstva z osmnáctého a sedmnáctého století.

Ale ještě krásnější je čtvrtý závoj. To jsou ještě starší písně. Jejich věk sahá až do čtrnáctého století. Tehdy k nám putovali po hřbetech Karpat od východu a jihovýchodu Valaši. Pastevci. Jejich pastevecké a zbojnické písně nevědí nic o akordech a harmoniích. Jsou myšleny jen melodicky v systémech archaických tónin. Píšťaly a fujary daly zvláštní ráz jejich melodice. A když spadne tenhle závoj, není už pod ním žádný jiný. Tanečnice tančí docela nahá. To jsou nejstarší písně. Jejich vznik sahá do dávných pohanských dob. Spočívají na nejstarším systému hudebního myšlení. Na systému čtyř tónů, systému tetrachordálním. Trávnice. Žňové písně. Písně nejúžeji spjaté s obřady patriarchální vesnice...“

Přijde mi nejen absurdní, ale přímo nehorázné, aby na kolektivním díle našich předků, které nám tu nechali proto, aby nám, stejně jako kdysi jim, ulehčilo životní pouť na zemi, někdo parazitoval. A navíc takový někdo, který k lidové kultuře zřejmě ani nic necítí.

Zmíněná Valentova novela má vyřešit jednoznačněji zbavení ochrany autorských práv ohledně folklórních děl, která nemají autora. Potkáváte se s tím i ve svém souboru?

Pokud na moravském venkově pořádáte jakoukoli kulturní akci, pak je samozřejmé, že ji všichni lidé ze souboru dělají zadarmo. Ze vstupného, jehož výška nemůže návštěvníky odradit, většinou nezaplatíte ani kapelu, kterou jste si pozvali, natož občerstvení, které se hlavně pro přespolní účinkující a domácí děti sluší zajistit. Končíte v 99 % případů v mínusu několika tisíc korun. A k tomu pak ještě přijde povinnost zaplatit OSA za produkci písní. Už před lety jsme to vyřešili tak, že Nivnička, která je tvořena 74 dětmi a 20 dospělými, prakticky žádné akce v obci nepořádá a jezdí vystupovat pouze na pozvání pořadatelů jiných kulturních setkání. Ale řekněte, netrpí tím duchovní atmosféra a kulturní rozvoj naší rodné obce?

Kolik anonymních hudebních děl prezentuje váš soubor v běžném repertoáru?

Všechna díla, kterými se prezentujeme, mají anonymního autora a jsou jich stovky.

Vidíte jako šéf významného folklórního souboru ještě nějaký problém, který senátní novela autorského zákona neřeší?

Přijde mi nelogické napsat si píseň, veřejně ji sám hrát a muset z ní ještě někomu platit, pokud nejsem členem jakéhosi svazu. Přece musí být na mém individuálním rozhodnutí, když chci svoji hudbu volně šířit.

Jak hodnotíte dlouhodobý vztah senátora Iva Valenty k folklóru a kultuře Slovácka vůbec?

Slovo dlouhodobý je v mé odpovědi klíčové. Od počátku jsem byl velmi skeptický a rezervovaný k tomu, aby se rozdávaly folkloristům za to, „že si obléknou kroj“, peníze. Částečně došlo i na má slova, že to pokřiví vztah lidí k jejich lidové kultuře. Ovšem stalo se to v daleko menší míře, než jsem si černě představoval. A za těch dlouhých patnáct let, co se pan Valenta o lidovou kulturu našeho kraje zajímá a dotuje ji prostřednictvím své Nadace Synot, mě přesvědčil, že to myslí upřímně a vážně. Myslím, že ten velký kus Slovácka a Valašska, který takto jeho nadace pokrývá, má velké štěstí. Cítím však, že po tolika letech nyní stojíme tady u nás před dalším krokem. Jak jeho štědrost ještě lépe využít pro udržení lidové kultury jako součásti naší krajiny. Je totiž všude zjevné, že ač folklorních souborů a folklorních akcí neustále přibývá, lidová kultura u nás chřadne pod tlakem globalizace, jak dochází k jejímu zjednodušování, zplošťování a unifikování...