Rok 2020 byl označen jako „annus horribilis“, hrozný rok. Z medicínských, ekonomických, společenských a psychologických důvodů. Může být pro naši zemi tím, čím byla pro ni léta 1929, 1953 (měnová reforma, kdy zchudla celá země) nebo rok 2008 za finanční krize? Tedy, kdy hrozilo fatální poškození naší země?

Já si to nemyslím, protože důvody toho všeobecného útlumu jsou dané především epidemií, proto je dnešní realita ve srovnání s těmi uvedenými roky poněkud jiná. Domnívám se, že až nákazu překonáme, dostaneme se poměrně rychle nahoru, jelikož lidé se už teď hodně těší na to, jak si vyjedou do zahraničí na dovolenou, jak si budou moct sednout do restaurace na oběd, či jak si něco koupí ve speciálních prodejnách. Samozřejmě bude také vše záviset na tom, za jakou dobu pandemii zvládneme, pokud by to byl velmi dlouhý čas, mohly by být některé živnosti v oblasti služeb dost poškozené. Jestli se nám to podaří alespoň do poloviny roku, věřím, že pak nastartujeme rychlý ekonomický růst.

Zažili jsme demonstrace proti covidovým opatřením a výzvy k jejich nedodržování. Na druhou stranu byli k mlčení důrazně vyzýváni ti, kteří měli na řešení covidové krize jiný, někdy až extravagantní názor. Vzpomínáte si na nějaké, jakékoliv výroky, které podle vás v naší zemi letos opravdu neměly padnout?

Určitě neměla zaznívat ta typická, velmi rozšířená fráze: „Je to jen chřipečka, nic se neděje“.

Tady selhala nejen určitá část veřejnosti, kdy jsme to slyšeli také na demonstracích od lidí, kterým se musela kvůli potřebným nařízením omezit svoboda, případně podnikání, ale i od zástupců odborné veřejnosti, kteří nás přesvědčovali, že se to už s různými opatřeními přehání. No, a názor veřejnosti se utváří nejen v souvislosti s politickými rozhodnutími vlády, ale také skrze prohlášení různých celebrit. A právě veřejné mínění pak hodně tlačilo na některé politiky, že je pak někdy i více ovlivnilo než názory renomovaných odborníků, což bylo určitě špatně. Namísto té fráze, že se nic neděje, mělo spíše zaznít, že s touto nákazou nemáme dostatek zkušeností, nevíme, co se stane, a proto musíme být hodně obezřetní.  

Vy sám jste zejména v první vlně pandemie několikrát pronesl, a to i v médiích, kritická slova na adresu ministerstva zdravotnictví ohledně nedostatků ochranných pomůcek v zařízeních pro seniory nebo později kvůli nekvalitnímu a nedostatečnému testování, kdy se nekontrolovatelně šířila nákaza v Ostravsko-karvinských dolech. Jak tedy podle vás obstála, případně v čem selhala česká politická reprezentace? Jak vládní, tak i opoziční?

Myslím si, že úplně neobstála. Ale nebyli jsme v tom sami, podobně to postihlo celou západní společnost, když se na to podíváme v širších souvislostech. V té naší nové, moderní době teď žijeme v takové „postfaktické“ éře, kdy mají větší váhu pocity a emoce než reálné údaje. A to právě vidím jako největší selhání naší západní kultury. Měli by si to teď řádně zanalyzovat renomovaní sociologové. Stalo se to prostě tím, že my jsme zvyklí žít maximálně svobodně a každé omezující nařízení nás dostává do stresujících situací.