Pane poslanče, vy už jste před pár dny v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl svůj názor na přijetí či nepřijetí syrských sirotků. Jak vidíte vývoj této kauzy dál? Má pravdu například Marek Hilšer, který označil premiéra pro jeho přístup za „bezcitného psychopata“, nebo ti, kteří návrh europoslankyně označují za „předvolební tah“? 

Myslím si, že nemají pravdu ani jeden, ani druhý. Já znám Michaelu Šojdrovou a vím, že ona s tím nápadem přišla v květnu. A určitě to nemyslela jako předvolební tah. Myslím si, že tam bylo hodně věcí prostě nedotažených, bylo to trochu spojené s tou ochotou pomoci a někdy i možná s příliš velkou horlivostí. Určitě si nemyslím, že by to byl nějaký kalkul. Na druhou stranu si myslím, že premiér mohl zareagovat úplně jinak. Jeho reakce mi přišla v určitém smyslu až hulvátská a v určitém smyslu bych řekl až někdy hloupá, i ve spojení s tím, když potom úkoloval Lidové noviny, co mají vlastně dát do svého obsahu a přeposílal jim vyjádření organizace, která ve skutečnosti neexistuje nebo nikdy neexistovala.

Vy zmiňujete právě tu kauzu v Lidových novinách. Co říkáte na odchod známých novinářů, jako například Petry Procházkové a dalších? Myslíte si, že to Lidové noviny „změní“?

Myslím si, že vždycky, když odejde z redakce určitý okruh novinářů, tak těm novinám bude chvíli trvat hledání směru, nějaké tváře…. Musí si to prostě takříkajíc „sednout“. A asi to nějakou dobu trvá. Já to nechci moc hodnotit, vykřikovat nějaké soudy. Nakonec ty důvody znám jenom z vyjádření samotných novinářů. Pravdou je, že třeba u Petry Procházkové, nebo i dalších, jsem se dlouhou dobu divil, proč v těchto novinách zůstávají. Myslím si, že těch kauz tady bylo už víc. Když to chtěli položit, mohli to položit dřív… Teď tedy přetekl jejich pomyslný pohár…. Lidové noviny mají tradici, mají určitý okruh čtenářů. A ten si myslím, že se zase až tak nezmění, ani když už tam někteří novináři třeba nebudou.

Z Vaší zkušenosti, jak je to ve skutečnosti se sirotky v uprchlických táborech Evropské unie? A mají pravdu ti, kteří mluví o tom, že vzhledem k tomu, že syrské rodiny jsou hodně rozvětvené, vždy se o tyto děti někdo postará a nejde tedy o sirotky v pravém slova smyslu?

Já vycházím ze své čtyřleté zkušenosti ježdění po uprchlických táborech. A můžu říct, že přímo se sirotky, opravdickými sirotky, jsem se setkal minimálně. Opravdu marně vzpomínám, že by nám někde, třeba i v těch největších táborech, prezentovali, že to je třeba válečný sirotek. To dítě vždycky někam nebo k někomu, nějaké dospělé osobě, patřilo. Proto já zastávám názor, který řekla Lenka Klicperová. Určitě tam jsou děti, které třeba odešly od rodiny s přáteli, se známými, ale domnívám se, na základě svých znalostí a zkušeností, že většina dětí někam jakoby „patří“. Nedokážu si ani představit, že by se například do Řecka nebo Itálie, Španělska…vzhledem ke komplikovanosti té cesty a k nutnosti si sehnat peníze pro pašeráky… dokázaly vydat samy, bez pomoci. Víte, já si prostě myslím, že je potřeba se na celou věc dívat bez emocí. Zjistit, jestli třeba nemůžeme spíše pomoci nějakým rodinám, které jsou už v těch táborech delší dobu, u kterých máme přesné informace, odkud pochází…… vzít je sem a po skončení války by se vrátily zpátky domů.