Celý profesní život se geofyzik a seismolog Pavel Kalenda zabývá okrajovými (nepodporovanými) tématy geofyziky a zejména seismologie. Od predikce zemětřesení se dostal ke sluneční aktivitě a planetárním vlivům na Slunce a Zemi a následně i ke klimatu. Jeho odborná zjištění byla tak překvapivá, že nebyla hlavním vědeckým proudem dosud přijata a teprve čekají na své zhodnocení. Týká se to především role Slunce, které řídí nejenom klima na Zemi, ale i samotný pohyb litosférických desek a geologický vývoj Země. Gravitační vliv planet a jejich rázů zase umožňuje nejenom predikovat sluneční aktivitu, ale ukazuje i na dosud neznámou planetu ve Sluneční soustavě.

Protože jeho zjištění popírají řadu dnes obecně přijatých dogmat (například vliv lidstva na klima) nebo politických proklamací (Green Deal), byl zařazen mezi vědecké disidenty a exkomunikován z Akademie věd. „Těch přímých i nepřímých důkazů o velice malém až zanedbatelném vlivu lidstva na klima – a globální přírodní procesy obecně – je už celá řada. Začněme od těch učebnicových. Tak například v učebnici klimatologie od amerického atmosférického vědce, profesora Murryho Salbyho, z roku 2012, která vyšla v prestižním nakladatelství Cambridge University Press, se na stranách 545 a 546 píše o tom, že lidstvo v roce 2010 vypouštělo do atmosféry cca 5 GtC/y (gigatuna uhlíku se rovná jedné miliardě tun) a přitom přirozená výměna CO₂ mezi oceánem a atmosférou byla cca 150 GtC/y (viz obrázek),“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Pavel Kalenda.

Upozorňuje na to, že v letošním roce jsou antropogenní emise CO₂ o něco vyšší, cca 7 až 10 GtC/y, přesto to v celkovém ročním koloběhu CO₂ činí jen cca 6 až 7 % celkové přirozené výměny. „Tato výměna CO₂ mezi atmosférou a oceány je navíc dynamická, takže závisí zejména na teplotě mořské vody (která má asi 50x více rozpuštěného CO₂, než je v atmosféře), kolik CO₂ se uvolní z oceánu do atmosféry, nebo naopak kolik CO₂ se absorbuje ve vodě. Takže vůbec nezáleží na tom, kolik CO₂ bude lidstvo vypouštět do atmosféry, protože o tento podíl se uvolní přirozeně méně CO₂ z oceánu do atmosféry, přesně podle Henryho zákona o rovnosti parciálních tlaků na hladině,“ konstatuje geofyzik.

Uvolňování CO₂ z oceánů do atmosféry je řízeno změnami teplot oceánů

Takže uvolňování CO₂ z oceánů do atmosféry je především řízeno změnami teplot oceánů, a to jako integrál teplot. „Slovy profesora Murryho Salbyho z přednášky v Hamburku: Rychlost nárůstu koncentrace CO₂ v atmosféře je přímo úměrná anomální teplotě. Z toho vyplývá, že koncentrace CO₂ v atmosféře je úměrná integrálu anomálních teplot. Samotné globální anomální teploty jsou přímo úměrné integrované (neboli akumulované) sluneční energii,“ dodává Pavel Kalenda.

Pro další objasnění nabízí následující obrázek, na němž je zobrazen celý povrch Země a barevně jsou odlišeny koncentrace CO₂ v atmosféře, jak jsou změřeny pomocí družic NOAA.

„Je dobře patrné, že nejvyšší koncentrace CO₂ jsou ve vysokých zeměpisných šířkách (na severní polokouli) od ledna do dubna roku a ty začínají postupně klesat s tím, jak je CO₂ ukládán v rostlinách díky fotosyntéze. Nejnižší koncentrace CO₂ jsou na severní polokouli v srpnu až září, kdy končí aktivní vegetativní období a rostliny se ukládají k zimnímu spánku (a z jejich těl se postupně začíná opět do atmosféry uvolňovat CO₂ díky tlení a hnití). K tomuto procesu se ještě přidává uvolňování CO₂ z permafrostu na jaře a jeho ukládání do sněhových vrstev v průběhu zimy,“ vysvětluje vědec.

Největší přírůstky koncentrací CO₂ jsou detekovatelné v Amazonii

Doporučuje každému, aby se pokusil na tomto obrázku detekovat antropogenní vliv (vypouštění CO₂) v průmyslových oblastech, jako je Porýní nebo oblast Hongkongu. „Nic takového na maximech koncentrací CO₂ není detekovatelného. Naopak, detekovatelné jsou kyslíkové plíce Země, zejména v Amazonii nebo v pásu pěstování rýže v jižní Asii, kde jsou jak největší přírůstky koncentrací CO₂, tak největší úbytky koncentrací CO₂ ve vegetačním období,“ zdůrazňuje Pavel Kalenda.

Za druhý důkaz pro minimální vliv lidstva na koncentraci CO₂ v atmosféře považuje (nechtěný) globální experiment z doby Covidu, kdy de facto byla celá planeta v izolaci, přestalo se z 80 % vyrábět zejména v průmyslových centrech Asie a vypouštění CO₂ do atmosféry kleslo obdobným způsobem. Celá zpráva je k přečtení zde.

„Závěry jednoznačně ukazují na to, že na Mauna Loa byl v koncentracích CO₂ od února do března 2020 (kdy byl tvrdý lockdown zejména v Číně a ekonomika stála) pozorován z krátkodobého hlediska pokles koncentrací CO₂, ale ten po obnovení výroby nenarostl podle predikcí modelů IPCC, ale na hodnoty takové, jako by k žádnému omezení výroby nedošlo. Na dlouhodobém trendu i na ročním cyklu se pouze projevoval přírodní roční vegetační cyklus (zejména na severní polokouli) plus dlouhodobý nárůst teplot globálního oceánu přesně podle teorie Murryho Salbyho,“ říká pro ParlamentníListy.cz Pavel Kalenda.

Zároveň ujišťuje, že nějak vystopovat na tomto obrázku z Mauna Loa lockdown v roce 2020 není možné a na toto téma je už publikováno několik studií.

„Třetím (a přímým) důkazem pro základní vazbu mezi koncentracemi CO₂ a globálními teplotami (které jsou z větší části dány teplotami oceánů, pokrývající 2/3 povrchu Země) je korelační závislost mezi koncentracemi CO₂ a globální teplotou. Pokud by platilo přání IPCC (Mezivládní panel pro změnu klimatu) o tom, že koncentrace CO₂ řídí teplotní změny na Zemi, tak by musela být rychlost nárůstu teploty přímo úměrná anomální koncentraci CO₂ (rozdíl od dlouhodobě střední hodnoty). Potom samotná teplota by byla integrálem anomálních koncentrací CO₂, takže by byla časově opožděna za CO₂,“ poukazuje geofyzik.

Teplota řídí CO₂ a koncentrace CO₂ jsou integrálem anomálních teplot

Z dat vrtu Vostok (Pettit et al. 1999) ale pozorujeme, že koncentrace CO₂ a jejich změny reagují později na změny teploty o 0 až 50 let. „Na aktuálních datech koncentrací CO₂ a globálních teplot však můžeme pozorovat opačnou závislost, přesně podle profesora Salbyho, že rychlost přírůstku CO₂ (červená křivka) je přímo úměrná anomálním teplotám (modrá křivka), tedy že teplota řídí CO₂ a koncentrace CO₂ jsou integrálem anomálních teplot. Data teplot je možno získat zde (oficiální data Climate Research Unit = CRU): Data koncentrací CO₂ je možno získat zde,“ upozorňuje Pavel Kalenda.

„Anomální koncentrace CO₂ tak se zpožděním (integračním) reagují na změny teplot. Koncentrace CO₂ tak bude stoupat tak dlouho, dokud se anomální teploty nepřiblíží nule, tedy jinými slovy, globální teploty se nesníží na dlouhodobě průměrné. A to při vysoké sluneční aktivitě znamená, že tato se musí dostat do hodnot, jaké měla před Malou dobou ledovou,“ podotýká vědec.

Tento závěr napsal i ve svém příspěvku pro konferenci v Brně v roce 2022.

Pavel Kalenda patří v Česku mezi skupinu vědců, kteří nepřijímají všechny závěry Mezinárodního panelu pro změnu klimatu, ale je jim blízký přístup nizozemské nadace Climate Intelligence Foundation (Clintel). Ta je známá deklarací „There is no climate emergency“, tedy že klimatická nouze neexistuje. Z toho by se dalo odvodit, že lidstvo si může ve vztahu k planetě počínat stejně jako dosud. „Musíme rozlišovat mezi klimatem a ekologií. Z klimatického hlediska (na škálách delších než 30 let) tady skutečně žádná ‚Emergency‘ situace neexistuje. Jak teploty, koncentrace CO₂, koncentrace CH₄, nebo sucho či povodně tady už mnohokráte byly i v daleko ‚horší‘ podobě,“ připomíná geofyzik.

Dnešní koncentrace CO₂ jsou druhé nejnižší v geologické historii Země

Vždyť například v druhohorách, kdy se rostlinám dařilo na Zemi nejlépe, dosahovaly koncentrace CO₂ 3–5x vyšších hodnot než dnes. „Naopak dnešní koncentrace CO₂ jsou druhé nejnižší v geologické historii Země hned po karbonu – permu, kdy se Země téměř celá stala ledovou koulí a v našich zeměpisných šířkách bylo klima, asi jako je dnes na poušti Gobi (suchá poušť s velkými výkyvy teplot). Totéž platí o teplotách. Ty byly vyšší za období Minojské civilizace, v době Římského optima nebo Středověkého optima (proč to asi lidé nazývali optimem?). Naopak, v Malé době ledové, která následovala po třech velkých minimech sluneční aktivity (Wolfovo, Spörerovo a Maunderovo) zanikla civilizace na předtím Vikingy obydleném Grónsku (Zelené zemi), které se stalo neobyvatelným,“ popisuje Pavel Kalenda.

Uznává přitom, že z ekologického hlediska (a také z hlediska lokálního klimatu) samozřejmě lidstvo ovlivňuje své okolí. „Typické jsou například tepelné ostrovy, kde je zvýšená teplota oproti vzdálenému okolí i o několik stupňů Celsia. Narušený je také Malý vodní cyklus tím, že odlesňujeme a zastavujeme plochy, kde byla před tím vegetace, čerpající vodu do atmosféry (Pokorný Jan a další). To ale s klimatem a globálními procesy nemá mnoho společného,“ dodává vědec.