Za ministrování Petra Arenbergera jste na ministerstvo a jeho právní akty podal několik žalob, z nichž mnohé byly úspěšné. Považujete tedy za správné, že ministr Arenberger podal demisi?

Ano. Pokud by demisi nepodal, musel by být pro zjevné protiprávní jednání odvolán.

Zaznamenal jsem váš návrh, že by ministr měl nést osobní majetkovou odpovědnost. Zdůvodnil jste to tak, že „bývalý ministr Arenberger vydával v době od 7. dubna do 26. května 2021 mimořádná opatření, kterými zakazoval určité podnikatelské aktivity a zakazoval lidem přítomnost v provozovnách obchodů a služeb, přestože věděl, či vědět měl a musel, že jedná v rozporu se zákonem“. Můžete říci trochu více k právnímu podkladu této konstrukce, doposud v českém právním prostředí nepříliš obvyklé?

Za nezákonné jednání odpovídá stát podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím. Tento zákon umožňuje, aby stát škodu, kterou uhradí, vymáhal po tom, kdo ji způsobil. Říká se tomu regres. Zákon je obecný, a může být takto postižen úředník či i bývalý ministr. Úředníci jako zaměstnanci odpovídají jen do výše 4,5násobku průměrného měsíčního platu. Ministr však není zaměstnanec, ale ústavní činitel, může po něm být v rámci regresu vymáhána celá škoda.

V České republice je představa, že nějaký úředník, nebo dokonce ministr, nese za svou úřední činnost osobní majetkovou odpovědnost, pořád trochu nepředstavitelná. Jak to funguje jinde ve světě?

Jinde je odpovědnost ministrů přísnější. Například ve Francii, Belgii, Rakousku, Dánsku či Islandu existují speciální soudy, které soudí ministry i po skončení výkonu funkce. Mohou je nechat zavřít. V těchto soudech nezasedají jen soudci, ale i poslanci jako přísedící. Na Islandu byl takto roku 2012 odsouzen bývalý premiér za jednání v době finanční krize. Soud se však spokojil s vyslovením viny, od trestu upustil.

Osobní odpovědnost za rozhodnutí v konkrétních správních aktech, to bych byl schopen pochopit. Ale jak je to možné v případě rozhodnutí obecné povahy, kde se bavíme o neomezeném počtu odškodňovaných, kdy se ani dopředu nedá odhadnout, kolik jich bude?

Odpovědnost je nejen za rozhodnutí, ale jakýkoli nezákonný zásah státu. Ministr nemá být zločinec ani hlupák. Musí znát míru své odpovědnosti. Sliboval prezidentu republiky, že bude dodržovat ústavu a zákony. Nesmí se divit sankcím, pokud je poruší. Kolik bude žadatelů o náhradu škody, nevím. Vzhledem k rozsahu nezákonných opatření ministra zdravotnictví to mohou být statisíce a škoda se může pohybovat v miliardách.

Nezákonnými zákazy byla způsobena škoda značnému množství podnikatelů. Pokud by byla mimořádná opatření zákonná, je stát povinen hradit podnikatelům jen skutečnou škodu, tedy bez ušlého zisku, podle pandemického zákona. Protože však jsou nezákonná, je povinen hradit škodu dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, kdy se hradí i ušlý zisk. To zvyšuje částku, již je stát povinen zaplatit.

Jakou roli podle vás v rozhodování o ministrově odpovědnosti hraje, že sám při vydání prvního opatření připustil, že uvedené opatření je nezákonné?

Je to důkaz, že vědomě a úmyslně vydal nezákonné opatření. Navíc se objevují důkazy, že vedení Ministerstva zdravotnictví od počátku vědělo, že nemůže zakazovat obchod a služby v rámci stavu pandemické pohotovosti podle pandemického zákona. Takový zákaz byl možný jen v době nouzového stavu. Ovšem ministr chtěl zachovat stejnou úroveň zákazů vůči službám a obchodu jako za nouzového stavu. V tom jednal zjevně protiprávně.