Vy jste v našem rozhovoru řekl: „Nedávno se mě kdosi snažil přesvědčit, proč bychom se měli snažit, když 75 procent našeho vývozu realizujeme do zemí EU. Zapomněl však dodat, že minimálně polovina tohoto zboží jsou takzvané kompletační reexporty, které poté generální dodavatel z EU vyveze do země konečného uživatele. Jeho obchodní marže je, samozřejmě, mnohem vyšší, než si může dovolit na zboží nasadit český dodavatel. Potom se divíme, že naši zaměstnanci mají tak nízké platy, že jsou v Evropě pokutováni za nekalou soutěž.“ Kde jste vzal to číslo, že jde asi o polovinu?

Bohužel, české oficiální statistiky jsou nastaveny právě tak, aby byly v tomto směru neprůkazné. Na rozdíl od mnoha vyspělých zemí totiž nesledujeme náš výrobek až do země konečného zákazníka, ale pouze do země vývozu. Pro nás tedy český výrobek končí v Evropské unii, kde je zařazen do investičního nebo technologického celku, dodávaného zahraničním kompletátorem (generálním dodavatelem) zákazníkovi mimo Evropskou unii. Jedná se tedy o tzv. kompletační reexport a neměl by být potom vykazován jako „Export do EU“.

Jak bylo tedy řečeno, přesná čísla sice neexistují, ale existují kvalifikované odhady podílu našich výrobků na vývozu mimo EU prostřednictvím subjektu jiné členské země. Tyto odhady vycházejí především z takzvaných zrcadlových statistik, kde se například český export do Číny liší dlouhodobě od vykazovaného čínského importu českých výrobků (Čína totiž zkoumá původ některých výrobků) řádově až o desítky procent. Prostřednictvím takzvané klasifikace CPA (Classification of Product by Activity) lze potom dopočítat pravděpodobný podíl dalšího vývozu zboží, dovezeného do některých zemí EU, do třetích zemí mimo Unii. V konkrétní bilanci zemí V4 k Německu bylo touto metodou poměrně přesně dopočítáno, že 55 procent našeho exportu do Německa je následně reexportováno německými společnostmi mimo EU.

Proto také ta podrážděná reakce Německa na naše přímé ekonomické vztahy s Čínou, proto ta usilovná snaha pana ministra Hermana, aby sílící česko-čínské vztahy co nejvíce poškodil.

A lze něco dělat s tím, abychom nebyli tolik závislí na exportu do EU? Je šance, že se dostaneme zpět například na naše „staré trhy“ z dob komunismu? Co byste tedy navrhoval jako pozitivní opatření pro náš zahraniční obchod?

Začněme tím primárním, tedy vzděláním. V době, kdy naše univerzity chrlí stovky a tisíce absolventů ve zbytečných oborech, jako jsou genderová či jiná sociální studia, nám citelně chybí především absolventi technických oborů, kteří by měli být tahounem vědy, výzkumu a jejich aplikace v praxi. Chybí nám citlivě i absolventi kdysi hrdých oborů, zaměřených na jazyk, kulturu a reálie cílových teritorií. Orientalistika, zejména arabistika, která byla kdysi vlajkovou lodí československých a českých teritoriálních a regionálních studií, skomírají na úbytě.

To, co platí o vysokém školství, které má připravovat špičkové inženýry, obchodníky, ekonomy a diplomaty, platí dvojnásob o odborném školství a o učebních oborech. Hromadné rušení učňovských středisek, zejména v oblastech oborů s vysokou přidanou hodnotou, například v leteckém průmyslu, je prvním krokem k oborovému zaostávání. Pokud nebudeme mít dělníky a techniky schopné dokonalého obrobení kvalitního materiálu a pečlivého sestavení jednotlivých souborů, nebudeme schopni, přes sebevětší snahu projektantů či obchodníků, úspěšně prodat takový výsledný produkt.

Po vysoké škole musí nutně následovat také zaškolení v oboru. Typickým schématem realizace investičních celků byly tandemy, kde na jedné straně stála projekční organizace a dodavatelský závod, které koordinovaly projekční činnost, výrobu, dodávky a montáž a na druhé straně podnik zahraničního obchodu, který odpovídal za vztahy vůči zahraničnímu zákazníkovi, smluvní, obchodní a finanční záležitosti. Na této ose probíhalo též praktické doškolování absolventů vysokých škol, především ve věcech konkrétní znalosti komodity (jak se kdysi říkalo „detailního zbožíznalství“), včetně jejích technických a technologických parametrů, a také z hlediska obchodních reálií daného oboru v cílovém teritoriu.

Dnes na takové detaily, jakými je zaškolení nových pracovníků, nikdo nemá čas – podnikatelský subjekt chce hotového člověka nebo ho nanejvýš naučí úzkou komoditní nebo oborovou výseč bez návazností a širších souvislostí. V takovém prostředí nemohou vyrůst (až na čestné výjimky) obchodní virtuózové, ani nemůže vzniknout skvělý obchodní či realizační tým. A opět zde platí totéž pro zaškolení dělnických profesí a techniků. Skutečný odborník může vyrůst pouze pod vedením zkušených a zručných předchůdců, kteří jej naučí vše, co je potřeba v praktickém uplatnění nabytých schopností.

Plánování dalších směrů rozvoje domácího průmyslu a na něj navázaného zahraničního obchodu je nutné z hlediska budoucího směrování vědy, výzkumu a technologických programů. Ty musejí nutně vycházet z toho, co hodláme do budoucna vyrábět a prodávat, a nikoli pouze z toho, na co přistane jakýsi grant z Evropské unie. Ta může mít totiž často naprosto opačné záměry, než mají domácí výrobci a vývozci. Důsledná ochrana průmyslového vlastnictví a vynálezů proti jejich vývozům a jejich lehkomyslnému postupování zahraničním, zejména asijským výrobcům, se přitom musí stát normou. Nechceme se přece zbavit toho jediného, co nás ještě činí ve světě zajímavým, to znamená technologického náskoku, zejména v oblasti použití nových materiálů. Tolik krátce k roli vědy a výzkumu.