Vy jste emigroval v roce 1968 do Velké Británie. Co vás k tomu vedlo?

Vedla k tomu samozřejmě bezprostředně sovětská invaze, jako u všech ostatních emigrujících. Já jsem ale neměl tolik strach ze samotné okupace, jako z toho, co by se mohlo ze mě stát jako člověka, tedy charakterově, kdybych neodešel. Viděl jsem to v generaci našich rodičů. Zlomenost, přikrčenost, dvojaké myšlení, strach se zviditelňovat, proto tedy taky snaha v ničem nevynikat. Od roku 64 jsme směli jezdit na Západ, když jsme si vykorespondovali nějaké pozvání, zemědělskou brigádu a podobně, a mně se to podařilo třikrát. Přičichl jsem k opravdové svobodě, ale hlavně k neomezenému přístupu k informacím, zdrojům vědění, které se doma v těch 60. letech taky začínaly otvírat, a věděl jsem, že se opět zavřou.  

Jaké máte k této době osobní vzpomínky?

Ta rozhodující vzpomínka byl přímý přenos projevů Dubčeka a jeho „Rychlých šípů“ po návratu z Moskvy, který nám na olomoucké plovárně správce pustil do amplionů. Někde ke konci projevu Dubček řekl něco jako „nebudeme bránit nikomu v odchodu“, nevím už přesně, jak to formuloval. Ale z naší party plaveckého oddílu jeden po druhém kývali hlavou „tak jo, šmitec, balíme“. Někteří měli už vyřízená víza, někteří se ještě tehdy dostali do Rakouska bez víza, někteří končili na Novém Zélandě a v Kanadě, jeden v Jižní Africe. Ostatní jsme museli podávat žádosti o výjezdní doložky a pak stát fronty na vyslanectvích. Mně vyřízení trvalo asi 5 týdnů a známí, kteří mě ještě potkávali na ulici, kroutili hlavou „co ty tady ještě děláš?“

Já jsem tehdy teprve pár měsíců pracoval v anglické redakci Českého rozhlasu v Praze, ale invaze mě chytla na dovolené v Olomouci. Párkrát jsem ještě s kamarády jako Pavel Dostál vstoupil do celostátní rozhlasové sítě z olomouckého rozhlasového studia, to pak od nás kontrarevolucionářů osvobodilo pár tankistů v kožených přilbách a tím naše kontrarevoluce skončila. V Olomouci se nic dramatického nedělo, okupace se zpozdila o 3 dny, nechápali jsme proč, až se nakonec objasnilo, že tam chtěli usadit strategickou posádku třiceti tisíc vojáků a chtěli se vyhnout dramatickým konfliktům s obyvatelstvem. Posádka tam ještě byla, když jsem se tam znovu podíval v roce 1990.

Na dnešní pražské výstavě fotografií, na níž jsou všelijaká hesla z okupace, jsem si vzpomněl na jedno, psané s klasickým hanáckým humorem, vystavené na bance, před níž stály dva tanky:

„Na hlídání naší banky

nemusí být ruské tanky.

My to hovno, co v ní máme,

sami sobě pohlídáme“.   

Když jsem po pěti týdnech čekání na doložku a víza odlétal malým drncavým vrtulovým letadlem Caravelle do Paříže po několikahodinovém zpoždění na pražském letišti, nezapomenu nikdy na scénu, když nám kapitán oznámil francouzsky, že jsme přeletěli německé hranice, servírovali nám skleničku šampaňského a všichni jsme se dojetím rozbrečeli.

A když jsem pak po týdnu v Paříži vlakem a lodí přijížděl k bílým útesům Doveru, na dotaz imigračních úředníků, jak dlouho se hodlám v Británii zdržet, jsem odpověděl klasickým anglickým svatebním „dokud nás smrt nerozdělí“. Nejprve se rozchechtali, pak zpřísněli „máte vízum jen na dva týdny, tak to bychom vás sem neměli vůbec pustit“. Chvíli se kochali mým strachem a pak říkají „ale za daných okolností si v Londýně zajděte na Ministerstvo vnitra a zopakujte jim to“. Tam pak mezi davy všelijakých uchazečů o víza byla jedna přepážka s nápisem „Czechoslovak Nationals Only“, čili jen pro nás Čechoslováky.

Tak jsme si připadali nejen vítaní, ale i důležití. A pak už jsme dostávali všelijaká lejstra od dobrodinců nabízejících dočasné ubytování a práci. Já jsem do tří dnů začal umývat nádobí v italské restauraci a tak pohodlně přežil první zimu. Na jaře 69 jsem už složil konkurs do české redakce BBC. Takže v mém případě žádná uprchlická dramata.