Televizní seriál, který z knihy Konec velkých prádnin, jejíž třetí vydání jste oslavil v Luxoru, vychází, pojednává o lidech, kteří se rozhodli za socialismu emigrovat. V čem myslíte, že může být tato problematika aktuální pro lidi v současnosti?

Náš televizní román, dovolím si opravit označení, má nadčasové téma, protože emigrace a exil doprovázejí lidstvo po celé jeho dějiny. A nejsvízelnější jeho etapa je ona počáteční, kdy si emigranti připadají jako na cizí planetě, kde si snad nikdy nezvyknou.

Aktuálně zde máme migraci jiného druhu, než byla ta, o které vaše dílo pojednává. Do Evropy přichází lidé z Blízkého a Středního východu a Afriky mnohdy proto, že jsou pronásledováni. Často ale také z důvodu zlepšení svých ekonomických podmínek a životního standardu. Jak se na jejich motivace díváte vy z pozice člověka, který si emigrací prošel? Jak bychom se měli k uprchlíkům zachovat my Češi?

Já jsem do exilu neodešel, ale byl jsem tam doslova fyzicky vynesen československými pohraničníky. Každý člověk má právo žít, kde chce. Ale zejména demokratické komunity musí rozhodnout, koho chtějí. Migrantům lze nejlépe pomoci zlepšením života u nich doma. Pokud jim jde ale doslova o hlavu, musí se jim pomoci. V tom smyslu se mi zdá české vládní heslo – ‚K nám ani nohu!‘ neetické vycházející vstříc nejnižším lidským pudům. 

Příznivci přijímání uprchlíků často argumentovali tím, že Češi coby emigranti za socialismus taky našli svůj domov na západě. A kolik jich bylo. Lze toto podle vás srovnávat?

Ne úplně, protože za normalizace u nás po Helsinské konferenci nešlo nikomu o krk, jako jde dnes třeba uprchlíkům ze Sýrie. O to víc si zaslouží alespoň dočasnou ochranu.

Jak vnímáte aktuální napětí mezi Ruskem a Západem? Jakou roli v tom hraje propaganda a česká, zahraniční média, jsou objektivní?

Obrovskou, protože jsou bohužel často buď nástrojem politiky anebo plodem naivity či neinformovanosti.

Stál jste u zrodu Charty 77. Jak hodnotíte její význam či odkaz s odstupem nyní. Například zesnulý Egon Bondy byl co se týče Charty velmi kritický.

Toto období se mi jeví jako nejpodstatnější v mém životě. Mnoho jsem o něm napsal a nemám k tomu co dodat. Ani tenkrát tu nikomu ze signatářů nešlo po Helsinské konferenci o život, ale přesto dodnes obdivuji každého, kdo třeba na rozdíl ode mne nebyl chráněn jistým stupněm známosti a přesto se nerozpakoval zkomplikovat si pro čisté svědomí na léta život. A vámi jmenovaný byl, bohužel, informátorem Státní bezpečnosti.

Jak hodnotíte polistopadový vývoj v Česku, přihlédneme li k aktuální politické úrovni u nás? Mám na mysli aféru s nahrávkami Andreje Babiše a podobně. Jak hodnotíte hospodářskou situaci v zemi?

Jsem beze svého zavinění občan dvou demokratických zemí a vím, že obrovské skandály jsou i v Rakousku. Podstatný rozdíl je v tom, že je tam daleko účinnější justice i společenská kritika. Věřím, že se k tomu Češi v přespříští generaci dopracují taky. A pokud jde o hodnotu života u nás, za svých 89 let ji nepamatuji, což bude mít jistě za důsledek ještě větší remcání.

Mluví se o tom, že lidé a zejména děti čtou stále méně a méně. Jak vidíte budoucnost knihy/románu coby media vy z pozice literáta?

Jsem rozený optimista.

Během křtu třetího vydání knihy Konec velkých prázdnin jste se zmínil, že si nepřejete, aby se román stal součástí povinné četby, jak navrhoval přítomný herec Martin Dejdar. Doslova jste řekl, že stát se součástí povinné četby je ten nejhorší osud, který může román potkat. Proč si to myslíte? 

Když někoho k něčemu nutíte, vzpříčí se mu to. Vím to od školních let, a proto nechci být školní četbou. Tou jsem už dokonce byl v roce 1968 a jsem šťastný, že mě tehdy režim zakázal. Teprve potom mě začali číst v samizdatech.