Bude mít v atmosféře pro mnohé existenčních starostí způsobených koronavirovou epidemií na 17. listopad vůbec někdo pomyšlení, nebo si naopak více uvědomíme cenu svobody, kterou už přes třicet let vnímáme jako samozřejmost?

Myslím, že letos výročí 17. listopadu opravdu spíš ustoupí do pozadí. A to jak ve veřejném prostoru, tak v myslích lidí. Co se týče pojmu „svoboda“, jeho chápání se v současném světě velmi komplikuje. Už to není ten čistý ideál svobody jako univerzálního všeléku – jak jsme si svobodu v době totality představovali.

Máme nynější stav a s tím související omezení svobody a volnosti brát jako něco, s čím je třeba se smířit, nebo by bylo namístě se proti zákazům a omezením ohradit a ozvat, jak se to děje při demonstracích jinde ve světě?

Krizové situace vyžadují krizový management, o tom není sporu. Pro překonání krizové situace je ale klíčové mít v čele velmi kompetentní krizové manažery. Jako příklad mohu uvést své cesty do drsné přírody. Když jsem byl na ostrově Nelson v Antarktidě na polární stanici českého odborníka na přežití Jaroslava Pavlíčka, v náročných situacích, do kterých jsme se dostali, jsem zcela respektoval jeho pokyny, ba až příkazy. On je znalec, a ve chvílích ohrožení se prostě nediskutuje.

My bohužel kompetentní krizový management bolestně postrádáme. Mně by dokonce nevadilo, pokud bychom jej měli, abychom v této chvíli využili všechny technologie, tedy i dočasné úplné sledování pohybu za účelem trasování. Bez toho je totiž „chytrá“ karanténa totálně hloupou karanténou. Technologie nás často obtěžují a mohou být pro naši svobodu ohrožující. Na druhou stranu ale kdy jindy je smysluplně využít než v době ohrožení? K čemu je jinak máme? Možná bychom pak mohli nechat život mnohem víc plynout a ztráty by nebyly tak velké.

To, proti čemu ale je třeba se ozývat, je nekompetentní vedení. Když budete na Antarktidě v těžké situaci se špatným velitelem, nejspíš všichni zahynete.

Listopad 1989 je brán tak, že skoro celý národ stál při sobě a radoval se z toho, že komunistický režim definitivně padá. Jak jsme ale obstáli v tomto roce, kdy jedni kritizují druhé, že jsou nezodpovědní, ignorují omezení a ohrožují rizikové skupiny, zatímco jiní, třeba i ekonomové či někteří lékaři, varují, že cena, kterou platíme za boj s covidem, je příliš vysoká a připraví nás o všechno, čeho jsme za třicet let dosáhli? Jak chápat tento dialog ve společnosti a jeho mezigenerační rozměr?

Jako velmi nebezpečné vnímám, jakou moc získala jakási samozvaná skupina odborníků na epidemii, kteří mají velmi úzký pohled a nejsou schopní vážit širší dopady. Je třeba dát na misku vah úplně všechno: na jednu misku životy lidí z ohrožené skupiny a přetížené zdravotnictví, na druhou misku ohrožení vzdělání dětí a mládeže, zničení statisíců drobných podnikatelů, kteří nechtěli nic jiného než se postarat sami o sebe a nebýt na nikom závislí, ale i budoucí zemřelé tehdy, až v důsledku současné krize nebudou prostředky na nákup moderních lékařských přístrojů. V současnosti se mi zdá, že negativní následky nadměrných restrikcí dlouhodobě převáží nad současnými, čistě epidemiologickými následky.

Pokud bych byl v této době krizovým manažerem, vrhl bych veliké prostředky na zabezpečení chodu nemocnic a na ochranu rizikových skupin, zároveň bych ale zbytek společnosti neuvrhl do tak silných restrikcí. Platí přece, že účinnější, levnější a méně devastující je vždy cílená léčba oproti té plošné.