Pane doktore, média jsou plná slov o inkluzi. O integraci dětí s nějakým postižením do normálních tříd. Je to „vynález“ českého ministerstva školství, anebo to přišlo z Bruselu? Co o tom soudíte?

Samozřejmě to přichází odjinud. V médiích najdeme dostatek informací o tom, proč je třeba zavést společné vzdělávání. O společném vzdělávání nerozhodla současná ministryně; o tom rozhodli před mnoha měsíci naši zákonodárci. To je fakt.

Jste ředitelem základní školy. Pociťoval jste v uplynulých letech nutnost řešit integraci takříkajíc shora? Anebo vyhovoval současný stav?  

Integraci v naší škole řešíme jako samozřejmost dlouhá léta. Měli jsme i dříve a máme i nyní autistického chlapce v mateřské škole, která je součástí naší školy, už od prvního ročníku máme teď už ve čtvrtém ročníku nevidomou žačku, v prvním ročníku máme chlapce s ADHD; máme další integrované žáky. A vždy to byl velký boj získat pro tyto děti a žáky asistentku pedagoga, neboť vždy z krajského odboru školství znělo, že nejsou finance. A nyní máme věřit, že to bude přesně naopak. V naší škole se věnujeme všem dětem se speciálními vzdělávacími potřebami i nyní. Nařízením se náš přístup nezmění.

Laikovi to připadá, že o peníze jde zase až v první řadě. Na asistenty postižených dětí je letos vyčleněno půl miliardy korun. Jak si v praxi představujete práci asistentů ve škole vašeho typu?

Podobných slibů školy o financích pro integrované žáky dostaly mnoho. Realita je jiná. Asistenti pedagoga dostávají od státu mrzký peníz. A navíc situace je kraj od kraje jiná. V naší škole máme nyní tři asistentky pedagoga s odpovídajícím vzděláním, které na sobě stále pracují, dále se vzdělávají a hlavně svoji práci vykonávají se zaujetím, vstřícností a empatií. A kdybych jim k tomu bídnému ohodnocení nepřidal z celkového rozpočtu na platy, neudržel bych si je. Asistentky si vybírám s jejich životní i profesní znalostí. Jsou to moje bývalé žačky už odsud ze základní školy, které jsem sledoval i na střední škole, takže jsem jejich zaměstnáním nekupoval zajíce v pytli. Nejde mně o to, aby jen nějak žáka hlídaly, ale aby skutečně žákovi pomáhaly, aby byly pro jeho výchovu a vzdělávání přínosem. Proto se je snažím slušně zaplatit.

Nedojde k třecím plochám mezi asistenty a učiteli?

Z praxe vím, že se to stává. Ale také od toho jsem ředitelem školy, abych věděl, co se děje v jednotlivých třídách, mluvím s učiteli i asistentkami, s žáky, kontrola a hospitace pro mě nejsou frází. Potom k třenicím nemůže dojít. Ale to musím s tou školou skutečně žít. Ne si jen hlídat pohodlné křeslo ředitele. Klidně mi nevěřte, ale škola je vždy taková, jaká je ředitelka nebo ředitel školy. Je to můj názor založený na dlouholeté znalosti českého školského prostředí, od mateřské školy až po vysokou školu, osobním poznáním mechanismů, podle kterých se řídí český školský systém a osobních zkušeností otce dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami. Mnohdy zírám, s jakou bohorovností nejrůznější samozvaní odborníci sdělují své pravdy o školách, aby zítra bez mrknutí oka říkali něco úplně opačného. Postaví se před kameru a už „jedou“. V životě to v praxi nedělali, ale mluví o tom zasvěceně. A lépe než já. A jak krásně. Ale to je tak vše, proto jsou takoví lidé ve sněmovně. V normálním životě by se totiž neuplatnili a tak hezky by se neuživili.

Co vůbec způsobí inkluze postiženého dítěte v rámci atmosféry třídy? Jsou učitelé na tuto novinku připraveni?

Společné vzdělávání nesplňuje a nesplní proklamovaný požadavek stejných možností všem – na jedné straně otevírá větší šance dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, ale na úkor žáků, kteří jsou schopni rychleji a snáze zvládat učivo, a přesto budou nuceni navštěvovat, přinejmenším během povinné školní docházky, běžnou základní školu, neboť kolik rodičů si dovolí platit školu soukromou. Každý rozumný absolvent české základní školy z minulosti i současnosti zná běžnou realitu pomalé a nezajímavé výuky, protože učitelé byli a jsou (a v případě společného vzdělávání budou ještě více) nuceni kvůli žákům slabým nebo žákům s naprostým nezájmem stále opakovat učivo, které jiní žáci již napoprvé dobře zvládli. Bylo by velkým pokrytectvím tvrdit, že nevíme o mnohdy hrubém chování některých dětí ke spolužákům i k učitelům, že jsme nezažili výsměch, a dokonce i výhrůžky těm žákům, kteří měli zájem o výuku a o dosažení pěkných učebních výsledků.

Co na to říkají rodiče vašich žáků?

Rodiče našich žáků samozřejmě pozorně sledují situaci v jednotlivých třídách, a protože jsme k nim velmi otevření a seznamujeme je se situací ve třídách, nemáme zatím problémy jim vzdělávací potřeby jednotlivých žáků vysvětlit, aby to pochopili. Ale z několika novinových článků v okresních novinách na téma společného vzdělávání soudím, že tomu tak všude není.

Ministerstvo tvrdí, že nikdy nebylo jeho záměrem rušení speciálních škol a přeřazování všech handicapovaných do běžných škol. Je tomu opravdu tak? Anebo je inkluze právě první krok k tomuto?

Stačí „zalistovat“ v novinách několik let zpět a najdete tam odpověď.

Počítá se s tím, že náklady na inkluzi budou mimořádně vysoké. Ministerstvo počítá, že na to bude už v roce 2018 potřebovat o jeden a půl miliardy korun víc než dnes. Neměly se ty peníze koneckonců dát v rámci resortu na něco jiného?

Už se ale nemluví o tom, že na bedra špatně placených učitelek se přidává zavedením společného vzdělávání spousta další práce, ale nikde nemají jistotu, že jim bude skutečně zaplacena. Zatím jsou to jen sliby, že jim bude plat navýšen, ale podobných slibů už jsme slyšeli mnoho a skutek utek'; každý podobný slib jen poštval veřejnost proti pedagogům. Veřejnost je dlouhodobě podobnými informacemi o navýšení platů ovlivňována a výsledkem je to, že se negativně naladí proti těm, kteří mají přece stále volno, prázdniny, krátkou pracovní dobu, jsou ve škole jen několik hodin denně... Účel bude splněn. Zavřeme jim ústa. Kolikrát se už v médiích s velkým předstihem objevilo a ještě se objeví, že učitelům se zvýší platy; mnohdy se to ohlašuje dlouhé měsíce dopředu. Tak jako nyní. Realita je opačná. Nároky na práci pedagogů se zavedením společného vzdělávání do běžných škol navíc budou dále zvyšovat. Tento nesoulad tak může do budoucna způsobit nemalé problémy.

Co je v připravované inkluzi nejzneužitelnějším faktorem?

Nejvíce to odnesou právě ti žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, kteří přejdou do běžných základních škol, neboť jsou jiní – někdy svým způsobem myšlení, někdy svým chováním, někdy neschopností se bránit výsměchu, ústrkům apod. Rádoby odborníci mají řešení na všechno. Učitelům adresují fráze o jejich poslání a řečičky o zásadním významu vzdělání pro rozvoj společnosti; je to strašlivé pokrytectví; všichni mají plná ústa řečí o individuálním přístupu ve školách, ale je to přesně naopak. Pokud by chtěl nějaký rádoby odborník napadat moje názory, uvádím, že mám třiadvacetiletou dennodenní zkušenost s dítětem s Aspergerovým syndromem, které prošlo mateřskou školou, běžnou základní školou i střední školou, takže mám dostatek praktických zkušeností s přístupem k dětem se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných školách. Navíc jsem učitel, vedoucí pracovník, velmi dobře znám nejen školskou legislativu, a přesto bylo někdy nemožné domluvit se s vedením a učiteli zmíněných škol. Tak jak to může vypadat v případě rodičů, kteří v této oblasti jsou laiky? A dále bych mohl těmto rádoby odborníkům ukazovat stovky mailů a dopisů od rodičů dětí, kteří mě a naši školu žádají o pomoc, neboť jsem ředitelem školy, která má dva obory vzdělání, základní školu a základní školu speciální, a jsme známi skutečně individuálním přístupem ke každému dítěti a žákovi, a to nejen na papíře.

Vím o vaší škole, že tam je převaha kantorů mužů. To je vcelku nevídané v rámci českého školství. Jak nahlížíte na feminizaci školství, které má jistě i důvody ekonomické?

Ano, v základní škole je u nás 54 % učitelů – mužů. Ano, finanční ocenění z vysokoškolsky vzdělaných učitelek udělalo velmi často jenom vystresované úči, které se stále více bojí předstupovat před plné třídy, a to už nemluvím o kvalitě výuky v nich. S otevřeným vzděláváním přijde ještě větší vyčerpání, profesní a osobní rezignace učitelek a učitelů jako důsledek změn vzdělávacího kontextu – vyššího počtu žáků ve třídách, možností většího množství žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v jednotlivých třídách, nedostatečného vybavení škol... S nízkým ohodnocením materiálním půjde ruku v ruce i velmi nízké ohodnocení duchovní – nízké společenské uznání, zpochybňování práce a mnohdy nemístná kritika pedagogů.

Srovnejte obecně klady a zápory českého školství před rokem 1989 a v uplynulých 25 letech. Dá se to vůbec? Můžete porovnat nároky, které škola v těchto obdobích kladla?

Za těch pětadvacet let se toho v některých základních školách moc nezměnilo. Nikdy se nebudu podbízet přikrášlováním skutečnosti na českých školách, ale už jsem hovořil o těch bohorovných odbornících, kteří před kamerami sdělují své zasvěcené pravdy, a přitom to v životě v praxi nedělali. Učitelé nepotřebují hyperaktivní chrlení různých slibů, jednoho divnějšího nápadu za druhým. Školy potřebují jasné a konzistentní názory a pohled na budoucnost školství, jasnou koncepci, ne zbrklé a ještě zbrklejší kroky a úkroky zpět, když se momentální nápad dočká obecného výsměchu. Současný učitel stále pociťuje nedostatek osobní perspektivy a společenské prestiže. Jakou prestiž může mít učitel s podprůměrným platem ve srovnání s jinými vysokoškolsky vzdělanými lidmi? Učitelé vyvinuli v předcházejících pětadvaceti letech enormní iniciativu, dávají své myšlenky, svoje „know-how“ jen tak, zadarmo a čeho se jim dostává? Přitom víme, že ve skutečném životě není nic zadarmo. Je to snad tím, že i náš „učitelský“ svět je jiný? Vždyť svoji práci děláme často ne kvůli tomu finančnímu ohodnocení, tomu podprůměrnému platu, ale proto, že ji dělat chceme. A co za to máme? Kolik uštěpačných poznámek, kolik výsměchu kvůli finančním možnostem učitelů, no jasně, „učitel, učitelka“. Neumíme se obhájit, neumíme za sebe bojovat. Dovolí si přijít někdo k lékaři, stavaři a říkat mu, jak má pracovat, tak jak si to často dovolí nejen rodiče vůči učitelům? Často mám pocit, že absolvování základní školy je pro podobné lidi nejvyšší kvalifikací, vždyť chodili do školy, proto ví, jak učit; navíc, u nás přece každý rozumí fotbalu a školství.

Měly zůstat jednotné osnovy? Tuším ministryně Buzková je zničila, byť si to nedovolili ani Němci za války a po nich komunisté v dobách socialismu...

Nesouhlasím. V rámci „jednotné školy“ nešlo dobře rozvíjet individuální kvality žáků; talentovaní žáci byli opomíjeni v šedivém průměru kolektivní výuky, žáci nebyli příliš vedeni k samostatnému uvažování, zdravé asertivitě a individualitě využívající přirozeného talentu žáka. Toto vše bylo často potlačováno a žáci byli spíše vedeni k hloupému papouškování učiva. V tradiční – „jednotné škole“ – měli žáci velmi omezený prostor pro svou aktivitu, pro to, aby mohli mít nějaký vliv na své vlastní vzdělávání. Dělali jen to, co po nich vyžadoval učitel. A co se učilo na mnoha školách – papouškovat. Doslova opakovat informace a citace z učebnice. Ta minulá „jednotná škola“ měla zprostředkovat žákům informace. A naučila se jim je podávat hezky předžvýkané, vytříděné, prostě ty „správné“. Dnes má žák informací víc než škola. Doba těch „správných“ předžvýkaných informací sdělovaných žákům je pryč. Doba „chránění“ žáků před nevhodnými informacemi také. Můžeme se přít, jestli je to dobře, nebo špatně, ale dnešní žáci mají a budou mít k dispozici všechny informace – pravdu, lež, hodnotné zprávy i bulvární informace, zprávy relevantní i naprosté nesmysly, poezii i nejdivočejší násilí a porno. A pokud si někdo myslí, že to vše dokáže žákům zakázat a „zařídit“, aby měli k dispozici jen to jedině správné, tak to určitě ne. Nežijme v iluzi, nebuďme pokrytečtí.

Je kázeň největším problémem dnešního základního školství?

Pro připomenutí těm, kteří sice umějí hezky mluvit o základním školství, ale už dlouho je jim realita základních škol vzdálená, neboť současnou základní školu skutečně zevnitř neznají. Měli by se seznámit, a to osobně, nikoliv zprostředkovaně, se skutečným stavem na základních školách. Měli by vědět, k jak výrazným změnám dochází v chování a postojích dětí už ve věku prvního stupně základní školy, a zda tyto změny může zvládnout často vystresovaná „úča“.

Co vás fascinuje na vašem povolání? Je to ještě poslání?

Děti, žáci. Děti se nezměnily. Ty jsou pořád stejné, jen se mění prostředí kolem nich a doba, v níž vyrůstají. Žáci vždycky byli, jsou a budou takoví, jaké si z nich uděláme. Celou svoji praxi jsem se snažil naučit děti pracovat s informacemi a na tom neměním nic ani dnes, s tím rozdílem, že před lety práce s informacemi byla hlavně o práci s knihami, tištěnými dokumenty apod., dnes je to samozřejmě internet, sociální sítě, ale cíl je stejný – naučit pracovat děti s informacemi, ale na úrovni 21. století. Ve školství se pohybuji více než třiatřicet let. Rád říkávám, že jsem ve školství zažil různé koncepce i „antikoncepce“, reformy i deformy, zažil jsem i takové zrůdnosti jako například počáteční čtení na čas – se stopkami v ruce učitelky. Praxe mě naučila, že je třeba netočit se jako korouhvička na věži podle momentálních názorů, přání a nepromyšleností MŠMT a dalších nadřízených, ale hlavně používat svůj vlastní rozum a snažit se učit tak, aby to žákům něco přinášelo. Žáci vám musí uvěřit, že jste ve škole kvůli nim, ne naopak, že jsou oni ve škole kvůli učitelům. Pak to s nimi jde a nemáte problém se s nimi domluvit.