Jaká podle vás přinesl 17. listopad 1989 pozitiva?

Pozitivní je, že skončil ten autoritativní režim, který byl vázán na železnou oponu a Varšavský pakt a byl součástí východního bloku a že sem přišla demokracie a svoboda.

A jaká negativa?

Ty jsme si tady spíš udělali sami později. Samozřejmě rozpad struktury hospodářství, rodinné stříbro - podniky byly rozkradeny, nebo se rozdaly za bakšiš. Přineslo to do všeho tvrdou řeč peněz, devastaci kultury. Střední odborné školství se úplně rozpadlo. Ale to nebyla chyba samotné změny režimu, to udělali lidé sami.

Máte k listopadu nějaké osobní vzpomínky?

Ano. Byl jsem tehdy členem redakce Mikrofóra. Já jsem 17. listopadu ´89 v noci pouštěl s Martinem Vondráčkem jako první do éteru reportáž z demonstrace studentů. My jsme byli později označeni jako sedm statečných, kteří se snažili odvysílat to, o čem jsme si tehdy mysleli, že to je revoluce. Mám na to tedy velmi silné osobní vzpomínky, protože jsme do toho šli s nadšením po hlavě. Asi jsme neznali ty souvislosti, protože si myslím, že to nebyla revoluce, ale spíše domluvená výměna moci. Tehdy jsme o tom vysílali jako jediní. Když už se to zvrátilo, tak v Československém rozhlase kdekdo začal mávat praporem a zakládat Občanské fórum, ale my jsme byli první. S námi se několik dní báli zastavit na chodbě všichni ti, kteří se dnes prsí, jak dělali revoluci. Mikroforum bylo enfant terrible Českého rozhlasu.

Řekl jste, že to bylo předání moci...

Do jisté míry to byla domluvená výměna moci, ale zásadní rozhovory se odehrávaly mezi Gorbačovem a Reaganem, tam se to odstartovalo. Tak, jako se rozdělení po druhé světové válce rozhodovalo na Jaltě, tak se toto rozhodlo mezi mocnostmi. Opravdu si nemyslím, že by to bylo živelné a že by to pocházelo zevnitř.

Takže to bylo připravená, dá se říct...

Já si myslím, že určitě, protože mě už dlouho před tím, než se stal pan Václav Havel prezidentem, mi to už říkali kamarádi z Lucemburska. A tehdy jsem na ně ještě hleděl velmi překvapeně.