Češi jsou podle vašeho mínění málo hrdí na svou zemi. Čím to podle vás je? Z čeho nespokojenost občanů takřka se vším pramení?

Těžko říci. Asi se máme moc dobře, neumíme se radovat z maličkostí a všechno obsáhle řešíme na sociálních sítích. V zimě je moc zima, v létě je moc teplo. Velmi nás ovlivňují také média, která na nás hrnou převážně negativní zprávy. A čím víc, tím líp. Asi se nepletu, když si myslím, že narůstá náklad bulvárních novin a časopisů, bohužel i některé kdysi korektní deníky začínají působit bulvárním dojmem.

Řešení shledáváte ve změně výchovy našich dětí. „Ti, kteří sem přicházejí, mají pevnou výchovu, pětkrát za den v mešitě je jim sdělováno, co a proč dělat, jak nakládat s životem, jsou vychovávaní přísně a s jasnými pravidly.“ Co je ale špatného na tom, vychovávat děti jako „osobnosti“ bez přísných mantinelů? A není tohle jeden z rysů svobodné společnosti? Stačí vzpomenout na dobu před rokem 89, kdy nám bylo vnucováno, co si máme myslet a jak máme žít.

Děti nějaké mantinely potřebují, jinak ztrácejí pocit bezpečí a jistoty. V žádném případě nenabádám nikoho, aby své děti vychovával drilem. Zase je to o kompromisu – nastavení pravidel, mantinelů, disciplíny. Všechno to jsou věci, které se dětem budou ve škole a dál v životě jistě hodit. A v žádném případě tím neztratí svobodu a punc „osobnosti“. Budou samostatnější, sebejistější a zodpovědnější.

Naposledy jsme spolu hovořily nedlouho po teroru v Paříži. Jak vnímáte další útoky? Překvapují vás? Nebo už jde o něco, na co si musíme zvyknout?

Každá zpráva o teroristickém útoku mě velice zasáhne. A vždy si říkám, do jakého světa jdou naše děti a vnoučata. V žádném případě si na terorismus jako běžnou součást života nechci a nebudu zvykat. A právě svým dětem a vnoučatům musíme zdůrazňovat, že to, co se děje, není normální. K tomu je samozřejmě musíme upozornit na rizika, která s terorismem souvisí, a že je třeba být obezřetný při výběru cest do zahraničí nebo při návštěvě jakékoliv masové akce.

Změnilo se alespoň něco od posledních útoků? Děláme všechno špatně, nebo se nám alespoň něco podařilo?

Pokaždé, když dojde k dalšímu útoku, probíhají diskusní pořady na téma teroristický útok a jak s těmito událostmi naložit do budoucna. To vnímám jako stále stejnou a neměnící se reakci a rétoriku. Zapomínáme stále na to, že kultury, které se v Evropě nově s přílivem uprchlíků setkávají, jsou diametrálně odlišné a není v moci nikoho z nás tento problém v řádu týdnů nebo měsíců změnit.

Nyní k praktičtějším otázkám. I přes investice do rozvoje města a sportu, dochází ve městě k úbytku obyvatel. Čím si to vysvětlujete a jakými dalšími způsoby se tomu snažíte zabránit?

K úbytku obyvatel dochází nejen v Harrachově, je to trend, který bohužel trvá na venkově a v příhraničí. Důvody jsou různé. Jedním z nich je změna vzdělávacího systému, kdy vznikla spousta humanitně zaměřených středních a vysokých škol a jejich absolventi u nás nenajdou práci. Absolvent vysoké školy také většinou nechce pracovat ve službách souvisejících s cestovním ruchem. Jedná se mnohdy o velmi fyzicky a psychicky náročnou činnost, ne pokaždé dobře honorovanou. Život na horách je těžký a drahý. S tím souvisí mnohdy horší dopravní dostupnost, nedostatek kultury, specializovaných zdravotnických zařízení.

Přesto vnímám, že v Harrachově jsou mladé rodiny, které mají Harrachov a hory rády a mají zájem zde žít a vychovávat svoje děti. Dlouhodobě připravujeme projekt nájemního bydlení pro seniory. S tím souvisí následné uvolnění nájemního domu, který v současné době využívají především harrachovští senioři. Ten chceme zrekonstruovat tak, aby v něm vznikly startovací byty pro mladé. Aby v době, kdy se rozhlížejí, kam a jak dál, měli zajištěné bydlení a měli čas se v klidu rozhodnout.

Proč město muselo vystoupit z projektu Česko–polská Hřebenovka, což nepovažujete za šťastné?

Za šťastné to nepovažuji proto, že jsme mohli mít v Harrachově další výletní a turistický cíl. Bohužel jsme se nedohodli s vedením společnosti SAH a.s., podmínky pro dání souhlasu k výstavbě rozhledny byly pro město Harrachov zcela nepřijatelné. Byli jsme v časové tísnim a abychom celý projekt neohrozili, vzdali jsme svoji účast v něm. Namísto v Harrachově bude rozhledna ve Smržovce. Škoda pro Harrachov.