Pane doktore, žijeme v pandemické době, v éře koronaviru, kdy jsou lidé mnohem více doma než obvykle a páry mnohem více spolu. Jaké dopady může taková situace mít na párové soužití?

Těch pár týdnů či měsíců změny našich životních stereotypů naštěstí nemůžeme považovat za jakousi novou epochu. Každopádně podobné změny, spojené s nejistotou a obavami jsou velmi užitečným testem kvality lidí a jejich vztahů. Režim karantény by měl ukázat vyznavačům a vyznavačkám životního stylu „single“, že je rozumnější a příjemnější nebýt sám. Pro fungující manželské či partnerské dvojice větší příděl společně tráveného času může mít pozitivní, avšak také negativní výsledek. Pro rodiče s dětmi školou povinnými musí být větší uzavření v rodinném kolektivu nezvyklou a užitečnou příležitostí k povídání a čtení, společnému sledování televize, hudebních nahrávek a podobně. V párech konfliktních a nefunkčních je možné, že režim karantény vyvolá negativní emoce. Domnívám se optimisticky, že těch negativních příhod je v dané souvislosti jen nepatrně.

Řekl byste, že může kvůli této situaci dojít i k rozpadu vztahu? A dá se tomu nějak zabránit?  

Dvojice, které alespoň trochu spolu ladí, nemusí mít strach z nějakých nepřekonatelných situací. Vždyť odedávna se manželským párům doporučuje v případech sporů a nedohod, aby se vydaly na nějakou společnou cestu. Pozitivní efekt na soudržnost manželského páru mají ostatně také oblíbené svatební cesty. Nemyslím, že dnešním partnerským dvojicím hrozí z karanténních zážitků nějaká „ponorková nemoc“.

Je evidentní, že ta omezení pohybu lidí nebudou trvat do nekonečna. Dva dospělí by vždy měli dokázat nalézt rozumný způsob společného trávení času, od stolních her, rozhlasu a televize až po větší frekvenci intimních kontaktů. Je rozhodně důležité mluvit spolu, vyprávět si. Ještě důležitější než pro dospělé jsou společná povídání pro malé děti, ty nesmíme nechat osamocené. Již proto ne, že v současných průměrných rodinách je dětí žalostně málo. S rodiči zpravidla tráví žalostně málo času. A to nepochybně potřebují společnost mnohem víc než dospělí.

Může koronavirová karanténa vztah paradoxně i stmelit?

O tom není žádných pochybností, vždyť většina lidí je jednoznačně optimistická. Jsme-li v malém rodinném kolektivu postaveni před jakoukoliv komplikovanější situaci, je to velmi dobrá příležitost k testování naší schopnosti vzájemně se poslouchat a na něčem rozumném se dohodnout.

Co když se partneři neshodnou na závažnosti epidemie? Například, když jeden nemoc zlehčuje a považuje jen za lehkou virózku a druhý zase dovádí věc do extrému, kdy vůbec nevychází z bytu?

Nedohoda v hodnocení koronavirové pandemie je celosvětová a celostátní. Doporučuji toleranci a respektování i těchto hodně extrémních postojů. Výrazná úzkost je rozumnější než zbytečné bagatelizování rizik. Mám několik pacientů, kteří z frajerského sebevědomí vyrazili na lyžování do rizikových států, aby sobě a některým svým blízkým přivezli ne právě příjemné onemocnění. Ani dvoutýdenní karanténa nebyla pro ně žádným emočním ziskem.