Islámský emirát Afghánistán. Jak vám to zní? A o čem svědčí, že Tálibán tak rychle obsadil zemi po odchodu vojsk – nebo ještě při jejich odcházení?

Afghánské dobrodružství bylo odsouzeno ke katastrofě od okamžiku, kdy stratégové NATO – někdy ještě za Bushe mladšího – rozhodli, že do té země sice vojensky vlítnou, ale nebudou se pokoušet měnit ji kulturně, ponechají v platnosti islámské zákony, nechají tam víceméně volně operovat celou islámsko-kmenovou strukturu. V těch podmínkách měl demokratický nátěr jako volby v západním stylu a tak dále nějakým způsobem vykřesat moderní nejen demokratickou, ale ještě k tomu liberální společnost. Tím neříkám, že by nějaké vykořenění tamních kmenových tradic a potlačení islámského vlivu tu demokratickou společnost vykřesaly, a vlastně ani nevím, jak by to vše měl případný okupant zařídit. Zkoušeli to Sověti, ti dokonce měli ucelenou sekulární ideologii, vlastně náboženství bez Boha – a neuspěli.

Západ žádnou takovou ideologii v době Bushe mladšího a Obamy už neměl. Nahradila ji na jedné straně všemoc peněz, na straně druhé pokrytecká tolerance kdejakých menšin, včetně, v uvozovkách, menšiny islámské, která je v Afghánistánu samozřejmě drtivou většinou. Výsledkem prvního nejspíš byla, přesně to nikdo nevíme, nebetyčná korupce a drancování země – co jiného by tam dělaly ty tisíce zahraničních soukromých kontraktorů? Výsledkem druhého pak byl celkově zmatený přístup, kdy na americké ambasádě v přísně konzervativní zemi vlála duhová vlajka a kdy těch pár žen, které spolu s evakuovanými „tlumočníky“ nastupujícími do letadel, měly na hlavě islámské šátky. Ne strašidelné burky, od těch styk se západními strukturami alespoň úzkou vrstvičku nejspíš oprostil, ale pořád šátky. Svědectví je vlastně zoufale málo, ale to vše muselo generovat naprostý chaos v zemi i hlavách lidí. Když si připočteme ty desítky tisíc obětí západního válčení, není divu, že místním začal připadat atraktivnější Tálibán, který si v zemi dokázal udržet organizační strukturu, vystupoval cílevědomě a rozhodně, a sliboval ukončení chaosu pod cizí nadvládou.

Kde se v průběhu dvacetileté mise stala chyba? Ve výcviku? Neodhadnutí afghánské mentality? V pokusu změnit během dvou desetiletí konflikty mnoha staletí?

Vlastně jsem již odpověděl, ale znovu bych zopakoval, že tam takový vážně míněný pokus vlastně ani neproběhl – možná v rámci obslužných profesí ve velkoměstech, to je tak vše. Co se pak týče výcviku, tam se už dnes proslýchá, že loajalita afghánské prozápadní armády se rozplynula jak pára nad hrncem v okamžiku, kdy přestali dostávat pravidelný plat – což jsou tak dva měsíce. Pokud důstojníci viděli západní přípravy k odchodu, a začali se též připravovat na útěk nebo přechod na druhou stranu, začali se obdobně chystat všichni, do posledního vojína. Odevzdání veškeré výzbroje novým pánům, ve válkách naprosto nevídané – výzbroj se při kapitulacích ničí, byla jen poslední kapkou dění.

Znamená to, že Afghánistán by Západ měl prostě nechat být, protože silou v něm ničeho nedosáhne? Ponechat Tálibán a Afghánce, aby si tamní konflikty vyřešili sami?

Tady je dobré si vyjasnit stanoviska. Z mého pohledu českého občana a poddaného Evropské unie je Afghánistán naprosto nezajímavý. Sice bych se tam někdy rád vypravil do hor a za motýly, ale míst, kam bych se rád vypravil, a nevypravím, je na Zemi mnoho, takže ho oželím. Ta země tvoří přirozený nárazník mezi velmocenskými sférami vlivu Ruska, Indie a Číny, má jistě spoustu surovin, které tamním lidem, doufejme, jednou pomohou k civilizovanějšímu životu – ale to je tak vše.

Je tady ale ještě pohled odpůrce islámské doktríny. Tu prostě nechci v Česku, Evropě a vlastně ani Afghánistánu. A zde je na místě připomenout Roberta Spencera, dlouholetého kritika islámu, aktivního na  serveru www.jihadwatch.org. Ten od začátku říká, že podobné intervence mnoho nezmůžou, protože jen pomáhají utvrdit místní v odporu k Západu, přimykají je silněji k tradicím – a tedy i islámu – a generují zahořklost, touhu po pomstě či triumfu, a tím třeba mezinárodní terorismus. Otevírají též dveře různé pokoutné tajné diplomacii, v případě Afghánistánu zejména pákistánské, saúdské a turecké. Spencer říká, že pokud by nešlo o naprosto jasné a zdrcující vítězství, které by místním ukázalo jejich slabost, a jakých dnešní Západ snad ani není schopen, je lepší ty země nechat být, kontakty minimalizovat na nezbytný oboustranně prospěšný obchod, hlídat, kdo cestuje tam a kdo odchází ven, případné emigranty mít pod dozorem – a pracovat na diverzi ideologické, na hledání lepší alternativy, se kterou ale musí přijít místní. Je to práce zdlouhavá, zajisté nevděčná, ale může fungovat – a je při ní méně mrtvých.