Co říkáte na lidové rčení, aktualizované postkoronavirovou dobou, že lépe už bylo. Lépe tedy už nebude?

Vždycky jde o úhel pohledu, je to stejné jako s tou skleničkou vody, která je pro někoho z poloviny zaplněná vodou a pro druhého do poloviny prázdná. Samozřejmě že jsme všichni koronavirem traumatizováni, a vyjdeme-li z toho dobře, v což pevně doufám, stejně tím budeme poznamenáni, tak jako ty starší poznamenala válka. Kolik si vyžádala obětí! Přes šedesát milionů. Koronaviru ve světě podlehlo přes 365 000 lidí, u nás je to 319, což je stav k sobotnímu poledni. Dá se to vůbec srovnávat? Vždyť z těch, kteří se nakazili, bylo vyléčeno 70 procent. Z těch, které zabila válka, už nikdo neobživl.

Samozřejmě vše je relativní. Odvykli jsme už nějaké frontové linii, ať už jde o válečnou nebo epidemickou. Jinak řečeno: byli jsme příliš ukolebáni relativním blahobytem, kterého jsme dosáhli přesvědčením, že nám se nemůže nic stát. Nejvýrazněji se to projevilo ve Spojených státech, jejichž oběti hluboce a upřímně lituji, ale kde také dlouho převládalo přesvědčení, zejména u vládnoucích kruhů, že jsou tak silní a mocní, že je nic nemůže ohrozit. A důsledky tam byly relativně nejbolestnější.

Takže jedno z mnoha poučení: nebýt pyšnou princeznou. Na druhé straně hluboce smekám před všemi těmi obětavými pracovníky, počínaje hasiči a policisty a konče veškerým personálem nemocnic, kteří bez ohledu vlastního rizika doslova nasazovali své životy na záchranu druhých. Pomalu už jsem přestával věřit, že se s něčím podobným ještě setkám. Nyní jsem přesvědčen, že kdyby se nějaká podobná krize týkala jiných profesí, projevili by lidé stejnou odvahu a obětavost.

Další poučení: kde vlastně v současnosti hledat nepřítele? Existují vojenské pakty, a aby mohly přetrvat a získávat podporu, musejí definovat, kdo a kde je nepřítel. Zažili jsme různé definice, ale ani jednou se neobjevila možnost epidemie. Nepřítel, který nemá ideologii, může být všudypřítomný, dokonce přesně nedefinovatelný, ale přesto všechno naprosto reálný. V dané chvíli dokonce nejreálnější. Nemělo by nás to varovat před unáhleným hledáním nepřítele, když možná ani není, ale odvádí pozornost od toho, který může tak tvrdě a nečekaně udeřit? Nebylo by třeba lepší si ho ani nevymýšlet, ale spíše se soustředit na upevňování a ochranu toho, co máme, ve vzájemné co nejširší spolupráci, která bude překračovat všechny hranice? Už jsme to jednou dokázali: když se studená válka stupňovala, když hrozilo, že třeba jen náhodný incident ji může zažehnout, objevila se idea celoevropské spolupráce a bezpečnosti, která právě v té relativně nejkritičtější chvíli našla své konkrétní a reálné vyjádření v helsinské konferenci. Nebylo by na čase ji obnovit? Či spíše jejího ducha? Pak by rozhodně bylo lépe v tom nejširším slova smyslu.

Ještě o jednom bych se chtěl zmínit: jako vždy, když se z nějaké krize otřepeme, objeví se najednou tisíc názorů, jak by bývalo možné ji řešit lépe, než se tak stalo. Pokud to zůstane u řečí, dobře, slova odtečou jako voda v řece. Ale chtějí-li se z toho vyvozovat jiné důsledky než poučení, je to poněkud na pováženou. To chtějí vždycky ti, kteří nenesou odpovědnost. Podle čeho tedy chtějí posuzovat, jak odpovědně si počínali ti druzí? Napadá mě jediné možné kriterium: jak by asi postupovali sami tito kritici. A jestli v tom hledají, zda nedošlo dokonce třeba k nějakému obohacování, má toto kritérium nabízející se logiku: být na místě těch odpovědných, tak by se určitě obohatit chtěli. Tím samozřejmě nepopírám, že každou etapu je třeba uzavřít a zhodnotit. Ale s fakty, nikoliv s emocemi.