Naposledy jsme v rozhovoru mluvili o vaší Ústavě Země. Jaké jste zaznamenal reakce na ni?

Na kompetentní reakce je patrně brzy a je také nevhodná prázdninová doba. Zatím reagovali někteří moji přátelé, ale zásadnější podpůrná či naopak záporná stanoviska jsem nezaznamenal. Tiskem totiž vyšla, pominu-li články, jen česká publikace Ústavy Země, kterou postupně rozesíláme do knihoven a na některé vybrané adresy. Pětijazyčnou publikaci stále ještě korigujeme. Teprve ta, předpokládám, by mohla vyvolat věcnou diskusi.

Mění se nějak vztah k Zemi a veřejná debata o něm?

Mění. Může se sice zdát, že hlavními dnešními problémy jsou obavy ze soužití různě historicky vyspělých kultur, tj. nebezpečí válek, terorismus, stěhování a migrace lidí, ale za tímto viditelným vnějškem skrytě narůstá globální konflikt dnešní predátorské kultury se Zemí. Dokonce i papež František, riskující nepochopení a exkomunikaci konzervativním křídlem církve, vyzval v encyklice Laudato Sí všechny lidi k péči o jejich společný planetární domov. Oprávněně volá po jiných koncepcích ekonomie a pokroku. A to nikoli jen na základě víry, ale také v souladu s poznatky dnešní vědy. I právníci a politici by si měli uvědomit, že když se taková autorita obrací na věřící i nevěřící, na vědecké instituce i podnikatele, nebezpečí je existenciální. Papež je ovšem autoritou antropocentricky morální, využívá obyčejný, všem lidem srozumitelný jazyk a záměrně nepoužívá hlubší filozofické vysvětlení.

Jakou má podle vás v těchto souvislostech budoucnost kapitalismus?

Podle mého názoru je dnešní situace nová v tom, že vznikla predátorská globalizovaná kultura a že tu není žádný alternativní společenský řád – téměř všude je dnes kapitalismus. Někteří moji přátelé přirovnávají výzvu papeže k iniciativě Michaila Gorbačova, který jako vrcholný představitel konzervativní Komunistické strany Sovětského svazu v osmdesátých letech inicioval perestrojku. Jde o jeden z dalších paradoxů našeho zdánlivě vědeckého světa, když papež jako vrcholný představitel církve a věřících mluví o potřebě obratu civilizace a označuje hlavní viníky – ekonomickou vědu, korporace, kapitál a bohaté.

Já se ovšem domnívám, že nejde o kapitalismus. Poprvé nejde o změny politického režimu nebo o sociální převrat. Musí jít o převrat existenciální, tedy o vytvoření nového vztahu lidstva k Zemi. Dnešní vztah nazývám predátorským a tvrdím, že má kořeny už ve starověkém Řecku. Vztah té které kultury k Zemi je totiž nastavený dvojím způsobem. Jednak biologicky, tj. naším genomem, v němž máme kromě vrozené pokory také dispozici k útočné adaptivní strategii. Dále je tento vztah nastaven sociokulturně, tj. skrytou povahou a namířením duchovní kultury vůči přírodě. Přežívajícím lovcům a sběračům chybí toto protipřírodní kulturní nastavení. Vrozené predispozice útočné adaptace i pokory ve vztahu k přírodě jsou u nich v jisté rovnováze, nepřijali predátorské duchovní paradigma. Jakkoli jsou fyzicky predátory, tj. kromě sběru také loví, jejich kultura predátorská není. Predátorské duchovní paradigma, tj. přehlíživý vztah k hodnotě a kreativitě přírody, svými potenciálně technologickými abstrakcemi přijala evropská kultura až ve starověkém Řecku.

V této paradigmaticky klíčové době se totiž rozvíjela nevhodně strukturovaná lidská racionalita, rozcházela se s emocemi a pohanskou úctou k Zemi. I když se téměř další dvě tisíciletí nic prakticky výrazného nedělo, kultury, které přijaly toto paradigma spolu s monoteistickým náboženstvím, se výrazněji prosazovaly, jejich pohrdání přírodou se šířilo do celého světa. Výsledek známe. Příroda je pro dnešní euroamerickou civilizaci jenom bojištěm, které se snaží ovládnout, je pro ni zdrojem bohatství, jehož se bez zábran zmocňuje. Proto také tvrdím, že dnes v první řadě nejde o zastavení válek mezi lidmi nebo o sociální spravedlnost, ale o zastavení této nesmyslné války globální kultury s přírodou.

Má smysl v případě vztahu k Zemi apelovat na morální hodnoty?

O hodnotách jsem mluvil již v minulém rozhovoru. Zde z něj proto připomenu jen něco. Předně musíme uznat, že existují dva druhy hodnot. Jednak hodnoty, jež jsme vytvořili a které jako lidé uznáváme, a pak ty, jež vytváří přirozená evoluce a nezávisejí na lidském hodnocení. Je paradoxní, že právě ty hodnoty, které na lidském hodnocení nezávisejí, patrně rozhodnou o lidském přežití. Také proto musíme včas přiznat nejvyšší hodnotu Zemi a pokorně uznat, že všechny lidské hodnoty jsou od ní odvozeny, že jsou na hodnotě Země závislé.

Etizující teorie, které bez ujasnění tohoto problému hledají nové hodnoty, kritizuji. Příčina konfliktu civilizace s přírodou má totiž ontologické kořeny a tradiční antropologické hodnoty ji nemohou postihnout. U většiny společenskovědních teoretiků, kteří přeceňují roli individua v dnešní krizi, ale i ve zmíněné papežově iniciativě jde vlastně o morální přemlouvání. Důraz se klade na to, že bychom se měli s přírodou identifikovat, lépe se k ní chovat, respektovat ji jako vlastní matku. To pokládám za samozřejmé. Ale systém, který přírodu poškozuje, to nejsou neorganizovaní občané, ale banky, velké korporace a globalizovaná ekonomika a technosféra. Právě tento nadosobní protipřírodní systém nutí lidi, aby jednali určitým způsobem. Apelovat na lidské individuální hodnoty vlastně znamená lidi traumatizovat, míjet se účinkem. Znovu a znovu opakuji, že Zemi pustoší samovývoj predátorsky nastavené kultury, expanze umělých struktur nynější spotřební ekonomiky a technosféry.

Nelze se přece jen vzepřít? Existují pokusy, jako jsou alternativní média. Může to rozložit starý systém?

Domnívám se, že systém se rozkládá již dnes a bude rozložen určitě. Tím ovšem nevznikne žádná alternativa, protože ta nemůže vzniknout bez namáhavé práce odborníků, bez důkladné ontologické reflexe. Alternativní média nepodceňuji, také proto jsem souhlasil i s tímto druhým rozhovorem. Vím ovšem, že nemohou dnešní světonázorově zmatenou společnost snadno integrovat. Tato role, chceme-li vyřešit dnešní problémy, náleží médiím hlavního proudu, mainstreamu. Důležitost alternativních médií vidím v tom, že nutí hlavní proud tolik nelhat, přibližovat se objektivní pravdě. V postupné proměně vzdělání a obsahu médií hlavního proudu vidím jistou naději na objektivně nutnou biofilní transformaci kultury. Ještě jinak řečeno, pluralita pomůže sice tento systém zbořit, ale z této tříště interpretací, z tohoto informačního guláše nový směrodatný názor nevznikne. Bez poctivé práce filozofů, právníků a dalších odpovědných vědců nemůžeme očekávat nic dobrého. Lidská iniciativa v této teoreticky náročné oblasti – jakkoli dobře míněná – bude mít jen podružnou roli, pokud se nenajde model, který by odhalil příčiny krize a pomohl změnit predátorské paradigma v paradigma biofilní. Také proto jsem se pokusil vytvořit evoluční ontologii, novou procesuální interpretaci světa, která staví na primátu Země a závislosti člověka i jeho díla na zdravé přírodě.

Jak se díváte na situaci, kdy je civilizace zcela závislá na informačních technologiích, elektronice? A jak může působit umělá inteligence?

Napsal jsem knihu o technice a při práci jsem se znovu utvrdil v názoru, že nynější vědeckotechnický vývoj je slepou uličkou. Na jedné straně pustoší Zemi a na druhé straně dnes mladou generaci připravuje o rozum. To naši předkové určitě nechtěli. Všem pochybovačům o negativním vlivu elektronické techniky na člověka doporučuji knihu M. Spitzera Digitální demence (Brno: Host 2014). Ke vlivu této techniky na další vývoj kultury jsem tedy skeptický. Nemyslím si, že přirozená evoluce vrcholí Zemí a člověkem. Také planeta Země není vrcholem vesmírného vývoje. Umělé inteligenci, která by měla být pokračováním inteligence přirozené, proto nevěřím. Zdá se, že o ni usilují a mluví o ní hlavně technici a matematici, kteří nerozumějí biologickým systémům.

Biologické systémy jsou totiž tak složité a provázané s neživými strukturami, že je žádná na nich založená druhová inteligence není schopna ani pochopit, ani uměle nahradit. Když se podíváme na různé formy života – třeba zvířata, jak poznávají prostředí a jak vynalézavá jsou při hledání potravy, úkrytů, sexuálních partnerů – žasneme. To, čemu říkáme inteligence, je už jakoby rozptýleno v nervovém systému všech živých systémů. I ty nejjednodušší živé systémy převyšují svou složitostí všechny systémy umělé. A také nevím, pro koho by měla tzv. umělá inteligence v nynějším predátorském paradigmatu pracovat. Pro naše ještě sofistikovanější rabování přírody? Pro rozpoznání hodnoty a subjektivity přírody, které zarytě popíráme? Příroda totiž žádnou umělou inteligenci nepotřebuje, vystačí si se svou vlastní inteligencí přirozenou. Zdá se mi, že snahy o vytvoření umělé inteligence souvisejí s pocitem naší nadřazenosti nad přírodou a biosférou, že jsou výrazem naší pýchy, která předchází pád.