Kdo se těšil na začátek vánočního klidu, byl tento týden zklamán. Nejprve v Ankaře, s prominutím, odpráskli ruského velvyslance. Zezadu, zblízka. Co říci k samotnému „provedení“ a hlavně, co říci k reakci Ruska? Jakoby Putin říkal „Zlobíme se na vás, Turci, že u vás máte nepořádek, ale věříme, že jste to neudělali schválně“. Co je dnes mezi Moskvou a Ankarou jinak než po sestřelu ruských pilotů, kdy byla reakce Rusů hněvivá? Může Erdogan ze strachu z Putina udělat ústupky v Sýrii a ještě víc se otočit zády k Evropě? 

Osobně bych ony uplynulé týdny „neklidu“ poněkud rozšířila. A začala bych 28 oběťmi pumového útoku na hlavní koptskou katedrálu v Káhiře, přidala bych ještě střelbu a braní zahraničních turistů jako rukojmí v Jordánsku, střelbu v Curychu, lokálního velitele Al-Káidy, který své dvě dcerky, sedmiletou a devítiletou, poslal s pásy výbušnin odpálit se na policejní stanici v Damašku, po čemž teprve následoval atentát na ruského velvyslance a „Berlín“. To všechno jsou totiž oběti těch samých islamistických teroristů. Pokud si budeme dál nalhávat, že existují „hodní“ teroristé, kteří zabíjejí „proti Asadovi“, které je proto třeba podporovat a mediálně a politicky krýt, a možná jim dokonce i poskytovat politický azyl v Evropě, zatímco nás přece zabíjejí jen ti „zlí“, nebudeme s to se terorismu ani postavit, natož s ním účinně bojovat. Hydru islamistického terorismu nelze jednou rukou fackovat a druhou rukou krmit. 

Atentát na ruského velvyslance je zajímavý hned z několika hledisek. V první řadě popírá samotné učení koránu, který zakazuje zabíjení „poslů“ a velvyslanci jsou vnímáni jako moderní obdoba téhož. Za druhé, atentátník podle dostupných zpráv sloužil přímo v Erdoganově osobní ochrance, což znamená, že turecký prezident po letním potlačení pokusu o puč sice „převoral“ půlku země, ale je dál otázkou, do jaké míry vlastně drží moc ve svých rukou a jak moc se mu nyní třesou kolena. Čili i s ohledem na nekončící sérii teroristických útoků po celém Turecku je stabilita země hodně diskutabilní. Za třetí, ačkoli se k atentátu přihlásila – a v zápětí se i rychle odhlásila – syrská frančíza Al-Káidy, tedy Fronta al Nusrá, není třeba spěchat s konečnými závěry, protože Al-Káida i Daeš mají ve zvyku se hlásit k jakémukoli vražednému aktu kdekoli, nejspíš ve snaze posílit píárově svou moc a „krvelačnou pověst“. Turecká média mezitím ukazují na svého „obvyklého podezřelého“, Fethullaha Gülena, jehož kurzy vrah celé roky navštěvoval, a tím i na CIA, která ho v azylu v USA chrání. Uvidíme, jaký byl skutečný motiv a co ukáže vyšetřování – jestli například odpoví i na otázku, zda policisté teroristu zastřelili v sebeobraně, nebo aby ho umlčeli. Za čtvrté, většina západních médií okamžitě akceptovala atentátníkovy výkřiky a cudně se přitom vyhýbají pojmu „terorista“ a upozaďují jeho skandování „Alláhu akbar!“ „V Turecku zastřelil policista ruského velvyslance v odplatě za Aleppo,“ napsal v titulku jeden český zpravodajský portál, jako by tím málem chtěl říci, že je tato vražda pochopitelná až obhajitelná. Umíte si představit stejný titulek v souvislosti s vraždou amerického velvyslance Christophera Stevense v libyjském Benghází? Dostal to „v odplatě za Libyi“? Za páté, na blízkovýchodních sociálních sítích nad atentátem na ruského velvyslance sborově zajásali vesměs jen lidé od našich spojenců, tedy z Perského zálivu, což opakovaně nutí k úvaze na téma „řekni, s kým se kamarádíš, a já ti řeknu, kdo jsi“. No a za sedmé, ať chceme, nebo ne, ruský velvyslanec podlehl atentátu v členské zemi NATO, což je samozřejmě neuvěřitelný průšvih pro celou Alianci, která do omdlení omílá mantry o ruské agresivitě. Následovaly bleskurychlé kondolence z Bruselu, jako že my s „takovými“ teroristy přece nemáme nic společného… 

Z hlediska regionu jsou dopady atentátu na ruského velvyslance zásadní. Je velmi pravděpodobné, že Erdoganovy případné plány kolem syrského Aleppa nebo proměny syrského Idlíbu v nárazníkovou zónu vezmou nejspíš za své, protože bude muset – chtě nechtě – sklopit zrak, přestat se „světovládnými“ idejemi a začít si řešit domácí problémy dřív, než mu zcela přerostou přes hlavu. Atentát je vlastně jen dalším důkazem, že se blízkovýchodní krize v té nejostřejší formě přelila i do Turecka – namísto loutkovodiče, který bude manipulovat džihádem, rozhodovat o okolních zemích a snít o obnově Osmanské říše, se Erdogan stal obětí své vlastní politiky. Rusko má navíc páky v podobě energetických kontraktů i otevření ruského trhu, bez nichž ekonomicky upadající Turecko utrpí další ránu. Ankara v době zhoršování vztahů s Evropou potřebuje nové aliance a Rusko s Čínou se zdají být právě onou nadějně vyhlížející alternativou, ale i v tomto ohledu se mu nyní manévrovací prostor zmenšuje. Je očividné, že Putin – na rozdíl od sestřelení stíhačky – nevnímá atentát na velvyslance jako atak Turecka a bude bez ohledu na zvýšené napětí ve vzájemných vztazích ochotný nějakou formou Erdoganovi pomoci stabilizovat situaci v zemi, potažmo „očistit“ ji od nejradikálnějšího islámu. A ještě víc si ho tak zavázat a připoutat, aniž by z něj ovšem udělal nějakou svou loutku… 

Co naši pozornost zaměstnalo, bohužel, mnohem víc, je teroristický útok v západním Berlíně. Jak na vás působí způsob útoku, poměrně chaotické vyšetřování a přihlášení se k odpovědnosti ze strany Daeše? Jak z toho vyjde Merkelová? A mimochodem, jak hledíte na strach řady našich spoluobčanů chodit na obdobné vánoční trhy? Padla poznámka, že zatímco Al-Káida zaspala tím, že se snažila shánět lepší a lepší zbraně, Daeš si uvědomil, že útočit na davy lidí je vlastně jednoduché... Je to správný postřeh?