Tomáš Halík v Deníku Referendum napsal, že odmítnutí ujmout se i sebemenšího množství uprchlíků je symbol, který představuje mnohem větší urážku Krista než jakkoli kontroverzní divadelní představení. Halík dále píše, že „naše země není naše, Hospodinova je země a vše, co je na ní, my všichni, jsme zde jen cizinci a přistěhovalci“. Dle něho tím, když říkáme, že nepřijmeme ani jednoho uprchlíka, říkáme, že se zříkáme Krista a evangelia a že se vyřazujeme z Evropy, z evropské kultury humanismu, že dáváme přednost jedovatému nacionalismu a národnímu sobectví...

S výroky Tomáše Halíka dlouhodobě nesouhlasím. Nemůžeme pomáhat lidem, kteří přicházejí k nám za lepším životem a neutíkají před válkou. Nemáme nic proti lidem, kteří k nám přicházejí za prací, chtějí pracovat a žít u nás a přijali naše hodnoty. Nechceme u nás přijímat ilegální imigranty, kteří jsou vyznavači nenávistného náboženství, které upírá práva ženám, a kteří nejsou schopni přijímat naše způsoby chápání demokracie a způsobu života. Navíc nechtějí u nás ani žít a jdou za štědrými sociálními dávkami, které jim slíbila kancléřka Merkelová. Čeští občané jsou pro hnutí SPD jednoznačně na prvním místě a máme spoustu vlastních potřebných, důchodců, invalidů a dětí v dětských domovech, kterým bychom měli pomoci.

Hnutí Žít Brno zase ústy náměstka brněnského primátora Matěje Hollana navrhuje, aby Brno přijalo několik desítek imigrantů z Itálie, pokud se na tom dohodne česká a italská vláda. Přijmout další desítky migrantů dle něj nikomu neublíží a můžeme tím prý ukázat solidaritu s ostatními zeměmi. Co si myslíte o tomto?

Ještě bych doplnil, že další primátorův náměstek Martin Ander (Strana Zelených) k tomu dodal, že integraci je potřeba poctivě a realisticky připravovat a projednat. Já s tím jednoznačně nesouhlasím! O to větším paradoxem je chování takovýchto lidí ve vedení města Brna, kteří nejen, že dokázali připravit za dobu svého vládnutí v Brně zázemí pro přijímání migrantů, ale zároveň dělají vše proto, aby konečně nějaké přivezli, to vše s podporou neziskového sektoru. Vše nasvědčuje tomu, že zde existuje spolupráce mezi neziskovkami a úřady, která napomáhá jejich tichému přísunu

Věhlasný ekonom Thomas Piketty ve svém blogu na Le Monde píše, že lidé ze Západu, z Paříže, Berlína či Bruselu, nechápou, že lidé z Česka či Polska projevují nedostatek vděku za dotace z Evropské unie. Upozorňuje, že ČR a Polsko to vidí jinak, protože investoři ze Západu tu vlastní zhruba čtvrtinu fixního kapitálu a více než polovinu, pokud jde o vlastnictví firem. Mezi léty 2010 až 2016 roční odliv zisku z ČR reprezentoval 7,6 procenta HDP, zatímco dotace z EU v tom samém období činily jen 1,9 procenta HDP. Analytička Lenka Zlámalová píše, že od nás za tu dobu odteklo na dividendách 2252 miliard korun, zatímco dotace z EU byly 563 miliard korun. Jsme tak prý „krmelcem Evropy“ a jsme největším poraženým ze střední Evropy…

Podle mě jsou dotace jsou ze tří čtvrtin podvodem. Do Bruselu odvádíme daně všichni, ale čerpat je mohou pouze vyvolení a zpravidla na projekty, které by se samy o sobě ani neuživily. Mám na mysli wellnessy pro koně anebo asfaltky na lesních cestách.

Co s tím vyváděním kapitálu lze dělat?

Je potřeba změnit celkovou hospodářskou politiku našeho státu a přijmout zákon o kapitalizaci majetku, který by ukládal zahraničním firmám u nás zpětně reinvestovat podstatnou část svých zisků, a nikoliv aby pouze odváděly zisky a dividendy svým majitelům do zahraničí. Zásadní je přitom zejména platová konvergence, kde naši zaměstnanci pracují za třetinové platy oproti Západu.

Sociolog Jan Keller navíc ve své knize Evropské rozpory ve světle migrace upozorňuje na to, že daňová zátěž se stále více přesouvá na střední vrstvy, které „táhnou“ chod státu, zatímco velkým firmám se daňová zátěž snižuje, některé navíc zdaňují v daňových rájích…

SPD je proti zvyšování daní živnostníkům a podnikatelům, které navrhujeme nahradit daňovými paušály podle výše obratu. Daně se platit musí, ale odmítáme všechny formy zaváděné a již několikrát upravované EET. Stát hází jenom klacky pod nohy vysokou výší úrovně odvodů všem zaměstnavatelům a zaměstnancům, kteří se chtějí sami a poctivě živit.

U socio-ekonomických témat zůstaneme. Jak je to u nás podle vás se sociálním zabezpečením? Dokáže podle vás náš stát pomoci o sociálně slabým, důchodcům, postiženým a samoživitelkám? 

Pomoc sociálně slabým by měla nastat preventivně – již v době vzdělávání. Je nutné lidi informovat o tom, jak nakládat se svým výdělkem a kolik je možno si vzít půjček, aby byli schopni je splatit.

Důchodci mají nárok na klidné stáří s dostatkem financí a odpovídajících penzích. To mnohdy tak nevypadá. Jen ať se každý pokusí žít v panelákovém bytě, koupit si léky, něco k jídlu a občas něco na sebe. Přidává se na důchodech plošně, ale ti, co potřebují pomoci nejvíce, dostanou paradoxně přidáno nejméně a naopak. Plošné zvyšování důchodů tedy není dobrou cestou.

Samoživitelky rovněž nemají lehkou cestu. Uživit dvě děti z jedné výplaty se často prostě nedá. Mnohdy zůstávají bez přídavků, na které mají nárok, bez jakýchkoliv podpor a podobně. Jedna věc tedy je nastavit spravedlivý sociální systém s ohledem na pracující a potřebné a druhá neméně podstatná věc je zajistit, aby v praxi se k potřebným dostaly dávky sociální pomoci a hlavně informace v dostatečně srozumitelné a jednoduché formě.

Co na druhé straně zneužívání sociálních dávek „nepřizpůsobivými“?

Je důležité, aby se lidé, kteří pobírají sociální dávky a jsou zdraví (nikoli tedy lidé s určitým vážným omezením – například postižení, samoživitelky a podobně) jen se jim nechce pracovat, tedy jsou takzvaní  „nepřizpůsobiví“ – byli vedeni k práci, tedy k tomu, že nic nedostanou jen tak zadarmo bez vlastního přičinění. Dnes na sociálním systému parazitují.

Když nebudou mít finance na život svůj a rodiny, budou se muset poohlédnout po nějaké práci, pokud se nebudou chtít dostat na šikmou plochu. Od tohoto by také měli sloužit koordinátoři, kteří je navedou na správnou cestu, a úřady práce, které by jim měly pomoci najít práci systémem rekvalifikací a podobně.

Je také problém v tom, když se v životním stylu nepracujících podporují rodiny a celé rody. A jejich děti tedy nevyrůstají se správnými pracovními návyky, neboť nejlepší způsob výchovy dětí je jít jim osobním příkladem. Vhodné je tedy nesoustředit problémové rodiny do jednoho místa, ale nechat na ně působit okolí pozitivním příkladem. Nepracovat by nemělo být výhodnější než pracovat, tak by měla být nastavena sociální politika. To je věc kterou SPD dlouhodobě ve svém programu prosazuje.

Co otázka bydlení? Je situace uspokojivá?

Situace s byty hodně závisí na tom, o jaký kraj se jedná, tedy jak moc se zastupitelé v daném regionu snaží v otázce bydlení (například mladým rodinám nebo seniorům a podobně) pomoci. Spíše ale je situace bydlení neuspokojivá. Je mnoho předražených bytů pro podnájemní bydlení a na vlastní bydlení mnohdy mladé rodiny nemohou dosáhnout, protože jejich plat je tak nízký, že nepostačuje na získání žádné hypotéky.

Dle expertů na vzdělávání neučíme děti, co je potřeba. Naše školy jsou prý navíc nedostatečně financované. Jaká je budoucnost našich dětí? Co pro ni musíme udělat?

Ve školách se zúžilo množství výukové látky na minimum. Často se ustupuje rodičům, kteří přenechávají zodpovědnost za vzdělání svých dětí pouze škole a učitelům. Takový přístup ale dětem v konečném důsledku neprospívá. Aby se děti mohly rozvíjet, musí se něco naučit – i nazpaměť. Není možné stavět jen na jejich názoru bez nabytí základních vědomostí. Nejprve se uč a po té se vyjadřuj a využij svých názorů. V našem školství je to aktuálně často naopak.

Není také problémem, že je příliš mnoho vysokých škol a roste kvantita na úkor kvality? Není více potřeba učňovské školství a technické obory?

Problém množství vysokých škol je všem znám. Je velké množství škol, které slouží pouze pro získání titulu. To je také důsledek politiky EU, která doporučuje svým členským státům aby úroveň vysokoškoláků byla na úrovni vyšší než 50 procent. Proto se dnes vyučují různé humanitní pseudobory na které jsou čerpány různé granty. Jsou to školy, které se v praxi nedají využít nebo jen v minimálních případech a dotyčný nakonec pracuje v jiném oboru. Je však nutné konstatovat, že na takzvaném Západě je tato situace ještě daleko horší.

Horší?

Ukázala to například ekonomické krize s počátkem v roce 2007, kdy se ukázalo, kolik studentů málo využitelných vysokých škol bylo například ve Španělsku. Takový člověk už manuálně pracovat nepůjde, ale na druhou stranu nic moc praktického neumí. To není velký problém v době ekonomického růstu, ale v době ekonomického poklesu se to může stát strukturálním problémem.