Jaký je váš obecný názor na aktuální policejní monstrakci?

Podle mě to je jen vrcholek ledovce určité hysterie ve společnosti, která je po celá léta budovaná. Je to honba za senzací, honba za skandálem. Lidé chtějí vidět v televizi a dalších médiích, že je na tom někdo hůř než oni, rádi si čtou o lidském neštěstí. Když se zrovna dnes nestane vražda, tak si ji do zpravodajství vypůjčíme třeba z Maďarska. Je to šílenství doby. Je nutno ale přiznat, že si za to do značné míry mohou ti aktéři sami.

Co tím myslíte?

Když typově uvedu příklad těch takzvaných rebelů – a ví se, že jsem k nim neměl nějaký vřelý osobní vztah – tak se neraduji z toho, co se stalo. Neradoval jsem se ani, když se něco podobného stalo v kauze Víta Bárty a půjčky poslancům Věcí veřejných. Petr Tluchoř se z toho ale tehdy radoval. O co tenkrát šlo? Vít Bárta na poslaneckém klubu Věcí veřejných žádal, aby poslanci VV nehlasovali pro zvyšování poslaneckého platu, respektive, aby hlasovali pro jeho snížení, a pokud to někoho dostane do ekonomicky složité situace, tak jim nabídl bezúročnou půjčku. Do řeči trestního práva to bylo přeloženo takto: „Vít Bárta chtěl po poslancích, aby v souvislosti s výkonem poslaneckého mandátu nějak hlasovali.“

Bárta pro sebe ale přece nechtěl získat levněji nějakou státem vlastněnou nemovitost či státní zakázku. On chtěl, aby občané této země, daňoví poplatníci, neplatili víc na mzdách poslanců. A my jsme byli svědky absurdní kriminalizace této věci. Jeho iniciativa neměla vést k jeho osobnímu obohacení, ale naopak k tomu, že by se ušetřilo ze státního rozpočtu. A v té době se Petr Tluchoř, Marek Šnajdr i Ivan Fuksa ze soudního procesu Víta Bárty radovali, protože jejich politický konkurent dostával za uši.

Vy si tedy myslíte, že v případě Bárty i rebelů jde o srovnatelný případ?

Ano. Dnes se těmto třem děje úplně stejné bezpráví. V souvislosti s nějakým politickým příběhem došli k nějakému politickému řešení. Můj právní názor jako studenta pátého ročníku práva říká, že úplatkem není něco, co je nárokové. Tak je to přímo uvedeno v zákoně. Nárokem je mzda či odměna za výkon funkce. Z výkonu funkce vzniká nárok. Čili jsem přesvědčen, že zde k porušení zákona nedošlo. Kdybychom takto kriminalizovali i jiné politické kroky, tak bychom mohli říct, že předseda ČSSD se dopustil podvodu, protože před sněmovními volbami v roce 2010 na billboardech sliboval důchodcům 13. důchod z dividend firmy ČEZ a o sto metrů dál na jiném billboardu sliboval snížení ceny energií.

Podle definice trestního práva se jedná o podvod, protože sliboval něco, co není schopen splnit, protože ty dva slibované kroky jdou absolutně proti sobě. I průměrně inteligentní orangutan pochopí, že nemůžeme z dividend vyplatit třináctý důchod, protože tím, že snížím cenu energie, snížím zisk a příjem z dividend. Prostě díky zlevnění energie na to nebudou peníze.

A kdo tedy nese za tuto kriminalizaci politiky odpovědnost?

Já tam nevidím viníka – ani v policistech, ani ve státních zástupcích, protože všichni žijeme v nějakém prostředí. A i policisté, státní zástupci a soudci jsou jenom lidé, kteří jsou ovlivněni svým prostředím a atmosférou ve společnosti, což může vést k subjektivním postojům. Ostatně proto ve Spojených státech došli k tomu, že ve prospěch co největší objektivity ve chvíli, kdy zasedne u soudu porota, tak se k ní nesmí dostávat žádné jiné informace než ze soudní síně a porotci nemají přístup k médiím. Protože i nejčestnější člověk je konfrontován s vlastní rodinou, přáteli, kolegy v práci a vždy to nějak ovlivní jeho názor. Proto tu celou věc dnes nevyčítám ani policistům, ani státním zástupcům, ani soudcům.

Základním problémem je, že se vychýlila rovnováha dělby moci mezi jejími jednotlivými nezávislými složkami. Média v logické snaze zvýšit svou atraktivitu, čtenost, prodej a zisk běží za exkluzivitou, příběhem, senzací, skandálem či zničeným lidským osudem. Lidé si rádi přečtou, že tomuto bohatému člověku shořel barák, je vyšetřován, opustila ho žena nebo mu zavřeli syna. Jestli někdo využívá těchto nízkých pudů, tak je to chyba. I když je lidsky pochopitelné, že média servírují to, po čem je poptávka.

A co tedy s tím?

Východisko vidím jediné, a to v postavě prezidenta republiky, která má od voličů vůbec nejsilnější mandát. Prezident by měl v tuto chvíli bouchnout do stolu a říct: „Konec, tohle není cesta dopředu." Jinými slovy: Do konce volebního období by podle mě měla vzniknout prezidentská úřednická vláda, která nepoliticky nastaví pravidla a dá zpět do rovnováhy celý systém jednotlivých složek státní moci. Jinak nás to zničí. Zničí to tuto společnost. Když se nic nestane a bude to pokračovat takhle dál, tak společnost zničí sama sebe. Jak se správně říká, cesta do pekel je dlážděná nejlepšími úmysly.

Když se ještě vrátíme k těm rebelům a takzvaným trafikám, tak je na místě ptát se, jestli funkce eurokomisaře pro expremiéra Vladimíra Špidlu nebyla také trafika či úplatek, aby jednodušeji odstoupil z funkce předsedy vlády...

Přesně tak. Ale nejde jen o to. Vezměte si, že po volbách dochází ke koaličnímu vyjednávání. A sestavit jinou než koaliční vládu je v našem politickém systému prakticky nemožné. Předsedové a vedení stran se sejdou a baví se o tom, kdo za podporu koaliční vlády, za podpis koaliční smlouvy, dostane funkci ministrů, kdo dostane funkci náměstků ministrů, ředitelů či členů dozorčích rad státních podniků. Následně pak musí jít za jednotlivými poslanci s tím, že existuje koaliční dohoda a říci jim: „Když pro to budeš hlasovat nebo seženeš hlasy, dostaneš třeba funkci předsedy finančního, hospodářského či zdravotního výboru.“ To je reálná politika. Nic lepšího nikdo nevymyslel. To je demokracie. To je politická demokracie a demokratická politika.

A opět, kdybych to chtěl převést do oblasti kriminalizace a řeči trestního práva, přeložil bych to takto: „Působil na poslance při výkonu jeho mandátu, aby hlasoval pro důvěru vládě, za to, aby se Karel Schwarzenberg stal ministrem zahraničí, Petr Nečas předsedou vlády a Boris Šťastný předsedou zdravotního výboru." Všichni asi cítíme, že za tohle by být nikdo trestán neměl. To by museli zavřít všechny vlády i za první republiky. To by musely být také stíhány vlády v těch demokratických zemích světa, kde se tvoří koaliční vlády.

A když se vrátíme zpět k rebelům. Někdo přijde za poslancem a řekne: „Ty s tím zákonem nesouhlasíš“? A on odpoví, že nesouhlasí. „Tak odejdi ze sněmovny,“ zní reakce. A on logicky řekne, že mu jeho svědomí nedovoluje pro věc hlasovat, ale současně je loajální straně. Navíc má rodinu, do konce období zbývají dva roky a potřebuje ji nějak živit. „Jsem profesionál, loajální straně, něco umím a nabízenou funkci profesně zvládnu,“ řekne si. Čili jestli někdo umožní vznik koaliční vlády za nějakou funkci či někdo umožní přijetí zákona za nějakou funkci, tak v tom není rozdíl. Čili tu vidíme kriminalizaci politických procesů, která je hrozně nebezpečná a která vznikla atmosférou ve společnosti.