Pane prorektore, Donald J. Trump vládne už měsíc. Lze vysledovat, co z kroků, které udělal, vykonal proto, že chtěl, a co proto, že ho k tomu okolí dotlačilo? Do jaké míry se může spolehnout na nejbližší spolupracovníky v Bílém domě? A může si vybudovat dominantní postavení vůči Kongresu? Třeba i „svým“ republikánům, kteří ani moc jeho častokrát nejsou?

Jistě se může spolehnout na své nejbližší spolupracovníky. S Kongresem to bude mít těžší a neočekával bych jakékoli dominantní postavení. S Kongresem bude muset vyjednávat a dělat kompromisy. Americký prezident není neomezeným vládcem, a to platí i pro Donalda Trumpa.

Ruská veřejnost se radovala z nástupu Donalda Trumpa, očekávala zlepšení vzájemných vztahů. Čekalo se, že Donald Trump s Putinem bude chtít vyměnit „něco za něco“. Dokonce že bude chtít Putina vtáhnout do partnerství proti Číně. V Česku si někteří příznivci Miloše Zemana slibují, že Zeman, který má dobré vztahy s Čínou a Ruskem a podpořil i Trumpa, pomůže zprostředkovat trojstrannou dohodu, jakýsi „koncert velmocí“. Co říkáte na jednotlivé varianty?

Nevšiml jsem si, že by měli americký, ruský a čínský prezident zájem o jakékoli zprostředkování svých vzájemných vztahů. Opravdu není třeba fantazírovat o tom, jak bude český prezident dirigovat koncert velmocí. Nic dirigovat nebude – bez ohledu na to, jak dobré má s jednotlivými vládci momentální vztahy. Nezapomínejme zároveň, že na případný koncert velmocí můžeme jako středně velká země uprostřed Evropy spíše doplatit. Nebylo by to poprvé.    

Z poslechu posledních projevů amerického prezidenta lze říci: mluví o bezpečnosti, mluví o vojenské moci Ameriky, o zlobě z toho, že „Amerika už nevítězí“. Ale neřekne ani slovo o Rusku a Putinovi. Ani jednou nepadlo slovo „Rusko“ také v jeho proslovu v americkém Kongresu. Hillary Clintonová by Putinovi věnovala jistě polovinu projevu. Máme to chápat tak, že je mu Rusko prostě jedno, nebo teprve vyčkává, případně jde o reakci na předchozí aféry spojené právě s Ruskem?

Donald Trump se hodlá zaměřit v první řadě na Ameriku, na domácí politiku a domácí ekonomiku. V zahraniční politice se bude věnovat primárně Číně a islamistickému terorismu. Jinak očekávám, že bude více než Obama spolupracovat s tradičními americkými partnery. Rusko bude brát jako regionální mocnost vyzbrojenou množstvím jaderných zbraní. Přesně takovou mocností totiž Rusko je. A přesně tak k Rusku přistoupil i v rámci svého projevu.  

Na druhou stranu, někteří blízcí spolupracovníci amerického prezidenta se vyjadřují způsobem, který by spíš odpovídal pokračování Obamovy administrativy. Čili jak tuto dvojakost chápat?

Nezapomínejme, že i George W. Bush nebo Barack Obama se naivně snažili o nejrůznější „resety“ vztahů s Ruskem, a podívejte se, jak to nakonec v obou případech dopadlo. Spojené státy Rusko v zásadě nepotřebují a současný režim v Kremlu zase postavil svoji legitimitu na vzdoru vůči Západu, který Spojené státy reprezentují. Rusko se snaží získat americkou pozornost okopáváním amerických kotníků, a to pak Američany vždy dříve či později přestane bavit. Rusko prostě sní svůj sen, že zase jednou zasedne s Američany za vyjednávací stůl, jako tomu bylo za dob Sovětského svazu. Tehdy však byly ekonomické i vojenské síly obou mocností daleko vyrovnanější. Dnes je ekonomicky Amerika více než desetkrát silnější. Ve vojenské oblasti není ten rozdíl až tak propastný, i tam však Rusko tahá za kratší konec provazu. O žádném rovnocenném partnerství tedy nemůže být řeč.
 
V americkém Kongresu promluvil Trump k zákonodárcům, které požádal, aby podpořili jeho plán na reformu zdravotnictví, daní, národní obrany a imigrační politiky. V rámci zahraniční politiky probral islamismus a finanční požadavky na členy NATO. Čeho bychom si ještě měli na proslovu a reakcích všímat?

Že je Trump konzistentní a že v zásadě říká stále to samé. A že to, co říká, myslí vážně. V obchodní oblasti bychom měli udělat vše pro to, aby nedošlo k evropsko-americké obchodní válce, která by nás jakožto výrazně exportně orientovanou zemi jednoznačně poškodila. V bezpečnostní oblasti bychom měli brát vážně Trumpova tvrzení, že Spojené státy dostojí svým závazkům, pokud jim dostojí i ostatní spojenci. A zatímco USA své závazky plní, evropské země povětšinou nikoli. Jako Češi patříme navíc k těm nejhorším. Nezačneme-li brát vlastní obranu vážně, skončíme špatně. A nebude to díky Trumpovi, ale nám samotným.

V jaké hospodářské kondici vlastně je Rusko? Stále platí sankce, které do země omezují příliv kapitálu, a jsou obavy z toho, že za chvíli se vyčerpají rezervní fondy. Co ceny ropy a plynu a surovinové kontrakty? Je Rusko na trajektorii k takovému zhoršení životní úrovně, že už to pro Putina nebude politicky udržitelné?

Nestane-li se něco nepředvídatelného, bude stát Putin v čele Ruska ještě dlouho. Rusko se ekonomicky nezhroutí a stejně tak se nedočkáme žádného ruského ekonomického zázraku. Ruská ekonomika je a zůstane závislá na ceně ropy a zemního plynu. Demografické problémy Ruské federace navíc budou ekonomický potenciál země spíše zhoršovat. Ruský podíl na světové ekonomice tak bude dlouhodobě spíše stagnovat či se možná bude mírně snižovat. Dnes dosahuje zhruba dvou procent.

Když se vrátíme k uspořádání mezi USA, Evropou, Ruskem a Čínou, jaké varianty vývoje vztahů se rýsují jako nejpravděpodobnější? A mimochodem, co Evropská unie? Volby ve Francii, Nizozemí, Německu... Mnozí lidé mají obavy o budoucnost EU.

Obavy o budoucnost Evropy jsou oprávněné. Teprve však uvidíme, kdo bude na konci roku vládnout v největších evropských zemích a jaká další krize letos Evropu zasáhne. Nemusí dojít k žádné katastrofě, příliš optimistický však nejsem. Evropané si vybudovali příliš mnoho vzdušných zámků a mnohdy nám proto chybí tolik potřebný dotyk s realitou.

Když už spolu hovoříme, nesmíme zanedbat téma ekonomické budoucnosti České republiky. V krátkodobém horizontu jsou alarmující zprávy JPMorgan o vyškrtnutí ze seznamu vyspělých zemí kvůli nízkým platům. Z dlouhodobého hlediska se hovoří o tom, že jsme zanedbali rozvoj nových výrobních technologií a domácího kapitálu, tudíž jen v zahraničních montovnách vyrábíme komponenty, které vyvážíme pryč. Přidaná hodnota malá, peníze tu nezůstávají. Co s tím?

Nesešněrovávat firmy ani jednotlivce dalšími pravidly, nařízeními a daněmi a nesoustředit se jen na podporu velkých. Musíme podporovat soutěž a kreativitu na úkor zhoubných dotací a dalšího přerozdělování. Pomohlo by samozřejmě omezení role státu v ekonomice – toho českého stejně jako Evropské unie. Ani zde však moc optimistický nejsem. V naší nátuře je spíše se spoléhat, že za nás stát vše vyřeší. A přesně tím se odsuzujeme na úroveň levné, byť v zásadě spolehlivé montovny.  

Do jaké míry věříte na brzké a radikální dopady automatizace a robotizace výroby? Hovoří se už o horizontu 20 let, pak prý nastane masivní nezaměstnanost lidí, kteří dnes „dělají rukama“, ale, což je zajímavé, i úbytek pracovních míst ve službách. Bude to katastrofa naší země, potažmo i Evropy? A co Rusko, Čína a zbytek Asie?

Nevím, co bude za dvacet let. Doufám jen, že budeme spíše na straně vítězů než poražených. I zde však bude záležet v první řadě jen na nás samotných. Věku automatizace a robotizace se však nevyhneme, ten věk již nastává.