Dlouholetý reportér ČT pocházející ze západních Čech, z Konstantinových Lázní, který pak studoval na gymnáziu v Tachově se přítomným svěřil, jak šel za svým vysněným cílem stát se novinářem.

Může za to Ota Černý…

K novinářské profesi Rožánek poznamenal: „Poznal jsem, že je vždycky dobré, aby novinář měl nějakou odbornou průpravu, zaměření právnické nebo filologické.“ V roce 1995 jeho otec viděl, že je konkurz na místo reportéra v České televizi. „Ještě jsem studoval a byl jsem přijat. Přijímal mne vedoucí domácího zpravodajství Ota Černý. Neznám nikoho, kdo by jej tenkrát neznal. Do dneška mám s ním pěkné vztahy a jsem mu zavázán, že mne přijal a dal mi důvěru,“ zavzpomínal reportér a pokračoval:

„Jako z Michala Kubala tak také ze mě udělal nejdříve editora krajského vysílání a pak jsme v roce 1999 začali dělat reportéry. Co pro mne bylo zásadní, byla v té době válka v Jugoslávii, bombardování tehdejší federace Srbska a Černé Hory kvůli Kosovu. Miloševičův režim tehdy nedával novinářům moc víza a Ota Černý, jeho zástupce Zdeněk Šámal a šéf zahraniční rubriky řekli, že kdo získá vízum, může jet. Dostal jsem se tam poprvé a přes naši ambasádu sehnal tlumočníky, tehdejší studentky filologické fakulty v Bělehradě. Jedna z nich se pak stala mojí ženou. Je napůl Srbka, napůl Chorvatka a já díky tomu dobře mluvím srbochorvatsky, srbsky, chorvatsky, bosensky a černohorsky a jsem u nás v rubrice považován za experta na Balkán, na vývoj v Jugoslávii.

„Dělám kromě extremismu armádu. Díky tomu jsem se dostal do války – do Afghánistánu, Iráku. Teď už jsem ženě slíbil, protože máme dvanáctiletá dvojčata, že budu své aktivity k těmto zemím vysvětlovat,“ pokračoval Karel Rožánek. „Člověk když se vrátí sem, tak vás zase baví žít ten normální klasický život. Uvědomíte si, co to znamená, že tady nemusíte řešit takové problémy, jako jsou v Sýrii, Iráku nebo Afghánistánu. Každý člověk si má vážit takových věcí, že jde do práce, má práci, rodinu a že všechno funguje tak, jak by mělo.“

Střezme se polského vzoru

Upřímně uvedl, že „otravuje“ každý večer diváky poctivou prací; „…a jsem rád za tuto práci, která mne denně dostává do stavů, kdy zažívám štěstí, že mohu vytvářet reportáže, které mne baví, a dělat práci, která je pro mne potěšením. V životě bych neměnil. Já nebudu tiskový mluvčí – doufám – nepůjdu do politiky, a pokud to půjde, rád bych točil na place, byl v terénu, jako byl Zdeněk Velíšek, který má stále ještě svoje okénko, přestože je mu pětaosmdesát let. Znám německé nebo britské kolegy, kteří i v pětašedesáti letech natáčí super reportáže, a potkávám je v Afghánistánu nebo Kosovu. A ještě bych chtěl dodat, že jsem šťastný, že jsem v České televizi,“ uvedl pyšně.