V předešlém rozhovoru jsme se bavili o budoucnosti KSČM a ČSSD. Nyní přejdeme na „pravici“. Je Kalouskova TOP 09 už mrtvá? Je Mirek běhající s tibetskou vlajkou a hájící lidská práva důvěryhodný?

Pan Kalousek je velmi zkušený a v politice toho hodně dokázal. Například to, jak vybudoval TOP 09 a okamžitě s ní uspěl ve volbách, se dá, minimálně z hlediska politického marketingu, označit za impozantní výkon. Jde opravdu o vynikajícího stratéga a taktika, a proto se mi nechce věřit, že to vše najednou někam zmizelo. Jeho příklon k tezím Frankfurtské školy si ale neumím nijak vysvětlit. Možná snad jedině tím, že dlouhodobý pobyt ve Sněmovně opravdu dokáže pozměnit vnímání reality. Malá Strana a poslanecký servis jsou velmi příjemnou, ale zároveň zrádnou kombinací.

Pracoval jste i pro ODS. Ta je teď druhou nejsilnější stranou s velkým odstupem od ANO. Dělá to vedení Petra Fialy dobře? Není také příliš „pravdoláskizovaná“?

Prakticky všechny strany v Evropě jsou pravdoláskizované. To souvisí s tím, že je v Evropě zcela pokřivené vnímání pravicovosti a levicovosti. Dnes je politické spektrum rozděleno pouze na strany levicové a strany ultralevicové. Pravicové strany prakticky neexistují. Zasažení celé společnosti neomarxismem je tak enormní, že už si to vůbec neuvědomujeme – stalo se standardem. Pak je samozřejmě každý, kdo se, byť jen trochu odkloní od ultralevicového postoje, automaticky označován za (ultra)pravičáka.

V reakci na hrůzy druhé světové války vznikly nástroje jako například postup takzvané represivní tolerance, které těmto hrůzám (snad) měly do budoucna zabránit, ale výsledkem je pouze toto naprosto pokřivené vnímání, které je na nejlepší cestě dát vzniknout hrůzám novým, možná ještě strašnějším. Pokud pravicovost chápeme jako důraz na svobodu a zodpovědnost jednotlivce, ctění tradic a obezřetnost před prudkými změnami ve fungování společnosti, tak je nutné jasně říci, že NSDAP byla vším, jen ne pravicovou stranou.

Co se týká ODS, ale platí, že politika se měří podle výsledků, a sám jste řekl, že tato strana skončila druhá, od předminulých voleb posílila a tento trend dál přetrvává. Do jaké míry to lze považovat za úspěch, si netroufnu soudit, stejně jako to, nakolik jde o výsledek práce vedení strany a nakolik o zoufalství pravicově zaměřených voličů, kteří dnes v zásadě nemají jinou alternativu. Osobně si myslím, že vznik nového subjektu postaveného na tradičních hodnotách (záměrně se vyhýbám pojmu „pravicových“) by pro ODS znamenal citelnou ztrátu volebních preferencí. Pokud by však měl takovýto subjekt vzniknout, musí být dílem politických profesionálů. Amatérským pokusům dnešní doba není nakloněná.

Zmínil jste všeobecné zasažení neomarxismem. Jak se projevuje?

Je to téma na jeden obsáhlý text, ale alespoň ve stručnosti: přijali jsme neomarxistické vnímání dějin a světa. To se, stejně jako například nacistické, opírá o historicismus. Jde o vírů v dějinné úděly, a zatímco v nacistické věrouce bylo údělem bělochů vládnout ostatním rasám, tak v té neomarxistické je naším údělem ostatním sloužit. Je to tedy naprosto stejné, jen se otočilo znaménko. Toto paradigma jsme všichni přijali a podle něj se také rozhodujeme. Pořád přemýšlíme, kde všude musíme pomáhat, ale fakt, že sami vymíráme, nás vůbec nevzrušuje. Proč by také měl? V neomarxistickém vnímání je důležité právě jenom naplnění našeho údělu, a až to dokážeme, to znamená, až se o všechny postaráme, tak můžeme spokojeně zaniknout. Naše další existence dál bude zbytečná, nebo dokonce neopodstatněná a nežádoucí. Veškeré naše konání probíhá v intencích tohoto způsobu uvažování.

Ptáte se, kde se tento dějinný úděl vzal, kdo nám jej určil? Správná otázka! Nacistům jejich výklad slov „spravedlnost“ či „povinnost“ vytvořila jakási Prozřetelnost, neomarxisté používají slova stejná (jen spravedlnost a povinnost doplnili solidaritou), kdo ale vytvořil výklad jejich, to nám, na rozdíl od nacistů, neříkají. Prostě to tak je, a hotovo. Co je tedy na našem vymírání spravedlivého, solidárního či povinného, se nedozvíme. Když se jich na to zkusíte zeptat, vyvoláte záchvaty zuřivosti. Teze neomarxismu totiž žádnou racionální argumentaci nepřipouštějí, jde o čirý totalitní fanatismus.

V naší společnosti je tak dnes zcela nepřijatelné veřejně říkat některé pravdy, zato lží jsme nuceni poslouchat a často i opakovat stále více. Například se nesmí říci, že se o všechny Afričany postarat nedokážeme, a dokonce ani nemáme žádný důvod se o to vůbec pokoušet. Je nepřijatelné něco takového tvrdit, i přestože je to pravda, kterou si všichni uvědomují. Jsme nemocí politické korektnosti infikováni prakticky úplně všichni, nejen politici. Podobných příkladů je mnoho a tento jsem zvolil, protože je obzvláště markantní a dá se doložit čísly.