V jaké atmosféře a v jakém stavu naše země spěje k letošnímu 28. říjnu a 17. listopadu? Dějí se v poslední době věci, které ji mohou ohrozit, nebo které naopak slibují posun směrem k lepšímu? V jakém stavu naše politika spěje do roku nejdůležitějších voleb?

Jde o to, z jakého úhlu pohledu. Jako „socan“ nemohu nevidět, natož skrývat, že jsme utrpěli další volební výprask. Přičemž netvrdím, že bych jej neočekával. Udělalo se pro to skutečně mnoho. Obrazně řečeno, je poněkud smutné, že až po nárazu do ledovce kapitán Titaniku připustí vhodnost změnit směr a rychlost plavby. Přitom kdokoliv z posádky to navrhoval předtím, byl rebel, potížista...

Jako poslanec jsem pak vystaven neskutečně nevšednímu zájmu médií, zda půjdu nebo ne 28. října na Hrad. A proč. Je poněkud zvláštní, že se titíž nikdy tolik nezajímali o mé názory či postoje v daleko závažnějších věcech pro tuto zemi. Přitom ne vždy jen v duchu jakési stranické linie. I to o něčem svědčí a vůbec mne to netěší. Všichni chtěli přímou volbu hlavy státu. A i já jsem bohužel jako poslanec tomu tlaku ustoupil. Vidím, že to byla chyba. Někteří se prostě s výsledkem smířit neumějí. Nebo nechtějí. Jenže právě o tom demokracie je. Hon na pana prezidenta, ať už Hrad má máslo na hlavě, to nevyřeší.

Nu a pak je tu pohled za naše hranice. Ani ten nelze pominout. Krajně neradostná situace v Evropě, ve světě. Brexit, naprostá, a přitom panovačná impotence Bruselu, blížící se prezidentské volby v USA se dvěma poněkud i rozporuplnými kandidáty. Imigranti, Turecko, Sýrie, Islámský stát. Námi cíleně, a přitom hloupě rozvrácené země severní Afriky. Irák, Kurdové, Afghánistán, Jemen. Oligarchická Ukrajina, protiruské tažení, sankce. Hrozící nová, zatím snad jen studená válka. Ve vší úctě, slon v porcelánu by se choval jistě šetrněji než mnohá současná reprezentace takzvaného civilizovaného světa. Slon je totiž zvíře veskrze inteligentní. A nezapomíná.

Asi takto ve stručnosti vidím situaci v předvečer blížícího se 98. výročí obnovení české státnosti. A bohužel již rozpadlého Československa. Rozhodli jsme se však toto datum jako státní svátek zachovat. A měli bychom se podle toho k němu i chovat. Ostatně za dva roky to bude celých 100 let. Když už jsme si jako svátek nevybrali získání první české královské koruny pro Vratislava II. v roce 1085. Nebo již dědičného královského titulu Zlatou bulou sicilskou pro Přemysla Otakara I. roku 1212.