Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Rozhodně je co slavit. Česká republika nevznikla ve vzduchoprázdnu, měla své historické kořeny a předchůdce. Vznik Československa byl proces, který vedl k ustavení samostatného československého státu. Důsledkem vyhlášení první světové války v roce 1914 byly odsunuty národnostní otázky v Rakousko-Uhersku do pozadí. Odsunutí národnostní otázky vedlo tehdy některé české politiky k upřednostnění požadavku samostatnosti před federálním uspořádáním monarchie. Samostatný stát Čechů a Slováků byl v roce 1918 logickým vyústěním dlouhodobé touhy národů po samostatnosti.

Jedním z důležitých milníků je i vznik svátku české státnosti v roce 2000 doprovázený Svatováclavskou poutí do Staré Boleslavi. Sice s námi už Slováci v jednom státě nežijí, ale je to stále nám nejbližší stát a národ a Slováci jsou jednou z největších národnostních menšin na našem území. To je třeba oslavou tohoto výročí také připomínat. Je rovněž nutné se stále zajímat o naši historii, protože tím dáváme najevo úctu k odkazu našich předků. Je to tím důležitější, že v současné éře prosazování konceptů globalizace a nadnárodního řízení, nám historie připomíná, odkud jsme vyšli, o co naši předci usilovali a bojovali, a my bychom jejich dědictví neměli lehkomyslně opustit pro dočasné výhody.

Problémy v polistopadovém vývoji vidím jako přirozený důsledek a daň za 40 let vládnutí komunistů v naší zemi, kterou následně ovládla místy divoká privatizace. Česká republika stále existuje, ale o to, aby se nerozpustila v nadnárodních projektech a nestala se pouhou provincií bez práva rozhodovat o osudu vlastních občanů, musíme bojovat my sami. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Naše země je naše a bude naše do té doby, dokud o to budeme usilovat. I v rámci Evropské unie jsou možnosti, jak více prosazovat naše názory a ovlivňovat dění.

Jak?

Jednou z těchto příležitostí jsou nadcházející volby do Evropského parlamentu na jaře roku 2019. V těchto volbách máme na dlouhou dobu jednu z posledních příležitostí změnit charakter Evropské unie tak, abychom v ní mohli zůstat jako suverénní stát. V jednotě je síla a je potřeba soustředit jednotlivé europoslance do takových frakcí v rámci europarlamentu, které budou mít za jeden ze společných cílů boj proti ilegální imigraci a také prosazování národních zájmů jednotlivých členských zemí.

V poslední době se v Evropské unii rozmohlo prosazování rozhodnutí proti vůli některých států, velmi často hlavně proti vůli bývalých států RVHP, dnes seskupených ve formátu V4 nebo V4 plus. Je to zase takové to „o nás bez nás“. To ale nemůžeme a nesmíme dlouhodobě připustit. Šance přeformátovat Evropský parlament a návazně Evropskou komisi se blíží. Pokud se nám to nepodaří, bude na místě zvážit přínosy setrvání České republiky v Evropské unii a potom vypsání celostátního plebiscitu v této otázce.