Kromě toho, že jste autor literatury faktu, překládáte i ruské knihy. Domníváte se, že se vztahy Ruska se Západem ještě někdy zlepší? A jak vidíte vývoj války na Ukrajině?

Vztahy mezi Západem a Ruskem se zlepší v okamžiku, kdy Západ začne s Ruskem počítat jako s rovnoprávnou velmocí. A to by se mohlo stát jenom po změně v politice té moci, která dnes Západu železnou rukou vládne, říkejme jí dýpstejt (piš, jak slyšíš).

Zatím to samozřejmě vypadá naopak na další prohlubování příkopu, jak by řekl jistý plukovník. A to až k militarizaci evropské společnosti, dosud tolik pyšné na svůj ležérní pacifismus. Některé státy už obnovují povinnou vojenskou službu, která přece byla poměrně nedávno tak slavnostně rušena. Nic naplat: Když se kácí les, odvolává se, co se slíbilo, a slibuje se, co se odvolalo.

K vývoji války na Ukrajině bych řekl, že o Ukrajinu vůbec nejde: Dýpstejt prostě vsadil už před 33 lety na to, že se Rusko jednou musí rozložit tak, jako se roku 1991 rozložil Sovětský svaz. Tolik nerostného bohatství, hospodářských kapacit a lidského potenciálu přece nemůže zůstat stranou protektorské péče „mezinárodního společenství“ s poštovní schránkou v Langley. Jednu věc nutno uznat: Dýpstejt zvítězil už tím, že postavil dva východoslovanské národy stejné kultury proti sobě na bitevním poli.

Na druhé straně ale prohrál, když od počátku počítal s tím, že ukrajinská krize způsobí v Rusku rozvrat, nepokoje, pád vlády a rozval státu. To se nestalo. Existenční ohrožení Rusy naopak stmeluje – a to bez ohledu na jejich národnost a víru. Tady udělali soudruzi z USA chybu.

Další vývoj konfliktu? I tehdy, pokud Rusové přimějí Ukrajinu ke kapitulaci a kyjevský režim k pádu, bude Západ na území pod ruskou kontrolou skrytě podporovat banderovské, džihádistické a jakékoli jiné hnutí odporu − tak, jak to prováděl po druhé světové válce na území SSSR. A Rusko bude samozřejmě aktivně fandit každému snížení hospodářskopolitické konkurenceschopnosti Evropy a USA.

To všechno ale, řekl bych, vůbec nevylučuje budoucí stabilizaci vztahů mezi Ruskem a Západem: Čas běží, Rusko se nerozpadá, Čína sílí − a v dýpstejtu si jednoho rána může někdo pomyslet, že by třeba bylo lepší začít se s Čínou o Rusko přetahovat.

Odrazil se tento konflikt nějak i na vaší práci?

Zrovna před ruským vpádem na Ukrajinu jsem si dopisoval s několika osobnostmi z Ruské akademie věd. Konzultoval jsem s nimi práci na svém stostránkovém doslovu ke slavnému románu Andreje Platonova Čevengur (Dauphin, 2022). Po vpádu jsem v korespondenci pokračoval, což přijali vysloveně s úlevou, že se od nich dosavadní známí kvůli politice Ruska šmahem neodvracejí: Měli zjevně zkušenost, že jiní kolegové před nimi ze dne na den demonstrativně bouchli dveřmi. Jenže pár týdnů poté se začali odmlčovat oni: Ruské úřady tehdy začaly být alergické na to, aby státní zaměstnanci Ruské federace (a to ti akademici samozřejmě jsou) komunikovali bez oficiální nezbytnosti se světem za oponou. Naštěstí už jsem měl dostatek informací, nechtěl jsem uvedené osobnosti vystavovat potížím, a tak jsem si zbytek materiálu díky jejich předchozí pomoci sehnal sám.

Na druhé straně té pomyslné opony, tedy u nás, se ruská literatura začala po 24. únoru 2022 potýkat s jakýmsi neformálním bojkotem ze strany české kulturně intelektuální obce, čili základní vrstvy kupců knih. Takže nakladatelé mi chtě nechtě ohlašovali přinejmenším pozastavení plánů na vydávání dalších překladů z ruštiny. Mimochodem, jeden vynikající rusista tehdy k bojkotu sám osobně přistoupil, a to veřejným závazkem, že už nikdy nepřeloží nic z ruštiny.

To mi hned připomnělo, jak Němci před lety vykrákali za uši agresivní tsunami, když za trest rezignovali na užívání jaderné energetiky (případ Fukušima), a tím odsoudili Evropu k hospodářskému zhroucení, jehož průběhu jsme dnes svědky. Nutno ale dodat, že zmíněný rusista si to na rozdíl od Němců po pár týdnech rozmyslel. Ono totiž ničit z ideových důvodů hospodářství subkontinentu je z hlediska jednotlivce pořád ještě pouhá statistika, zatímco zničit z týchž důvodů vlastní domácí rozpočet – to lze na vlastní kůži pocítit o poznání rychleji.

Jak víme, konflikt ovšem nevypukl až před dvěma lety, ale nejmíň deset let zpátky, konkrétně americkým převratem v Kyjevě. Od té doby mi ten konflikt ovlivňuje nejen práci. Stačilo, že jsem tehdy veřejně vznesl protest proti upálení lidí v Oděse (2. 5. 2014) – a velmi rychle jsem se stal pro představitele české kultury personou non grata. Po vydání jednoho mého překladu mi nakladatel s ohromením hlásil, jak mu jeho známí nadávají, proč musel tak významné dílo dát do pařátů zrovna takovému lumpovi, jako jsem já.

Kdo zkrátka vystupuje proti vraždění civilistů, a to nejen na té správné, ale i na té „nesprávné“ straně, je přirozeně lump. A slušný západní intelektuál by si o něj ani elektrokoloběžku neopřel. Kdovíproč se bez takové slasti docela obejdu.

Mluvíme o Západě… když se podíváme například na Maďarsko nebo na Slovensko, tam je ale přístup trochu jiný, než například u nás nebo v Polsku, Německu… Překvapuje vás postoj Maďarska a Slovenska, kdy například nepodporují další posílání zbraní na Ukrajinu?

Zrovna včera mě napadlo, že příklad Maďarska a Slovenska má jedno pozoruhodné vyznění. Prokazuje totiž, jak zpozdilé jsou stesky, že malý stát nebo národ (nebo koneckonců člověk) nic nezmůže. − Maďaři a Slováci ovšem proti sobě soustředili mohutný nápor konglomerátu severoatlantické moci, kterému říkám pracovně Bruselgton, takže se dá čekat, že se tam s masovými provokacemi neziskových grantožroutů dveře netrhnou.

O americko-ukrajinské snaze přetnout oběma státům přívod ropy a plynu, což postihne i nás, ani nemluvím. Premiér Fico už navíc okusil, zaplaťpánbu nikoli osudově, že liberální humanismus v téhle věci neuznává žádné červené čáry, a repetici jeho zkušenosti koneckonců absolvoval dokonce už i kandidát na prezidenta USA Trump. V takových podmínkách je důsledná politika deeskalace – například právě pokud jde o konflikt na Ukrajině – vyloženě hrdinským činem.  

Velkou odezvu vyvolala slova vládního koordinátora strategické komunikace Otakara Foltýna, který označil některé zastánce ruského režimu V. Putina mimo jiné za svině. Jak byste to okomentoval?

Dovolím si vás poopravit: Nejde přece o to, že by vládní koordinátor Foltýn tak či onak označoval zastánce ruského režimu V. Putina. Jde o to, že kdokoli, kdo prostě nesouhlasí s vládní politikou, byl panem Foltýnem automaticky označen za zastánce ruského režimu V. Putina. To je, oč tu běží. Říká se tomu, mezi námi řečeno, oslí můstek − a je to typický příklad úmyslné dezinformace.

Jsou mimochodem případy, kdy by pan plukovník se svým černobílým viděním světa pohořel hned ve dveřích. Vemte si třeba… třeba mě: Hned týden po 24. únoru 2022 jsem zajistil útočiště pro dvě ženy s třemi dětmi, které utekly z Ukrajiny před hrozbou ruského bombardování. Po nějakém čase, když se ukázalo, že jejich město zůstalo v poměrném závětří, se uprchlice i s dětmi vrátily domů, ale jejich prostřednictvím mě oslovil známý jedné z nich, takže jsem tentýž azyl zařídil zase pro něj.

A tak se stalo, že jsem na jedné straně pomohl humánní věci západní civilizace proti barbarské ruské agresi, ale na straně druhé jsem proradně připravil bojující Ukrajinu o jednu dávku potravy pro kanony. Jsem tedy havlovský hrdina a proruská svině v jedné osobě. Nu což − pánbu si mě snad přebere.

Mimochodem, podporu Otakaru Foltýnovi formou otevřeného dopisu vyjádřili některé známé osobnosti jako například Jan Hřebejk, Zdeněk Svěrák nebo Dagmar Pecková. Překvapilo vás to?

Překvapilo by mě, kdyby umělci a kulturní podnikatelé s takovým prohlášením nepřišli. Ne nadarmo podporuje dnešní kulturně vzdělávací systém emoci proti úsudku. V humanitní sféře může ostatně navazovat na dlouhou zkušenost bolševické kulturní politiky. Jenom je člověku líto, když vidí, jak snadné to je, aby takhle selhávali lidé, co kdysi prokazatelně vystupovali proti pošlapávání lidských práv a mají za sebou cenná díla, která o jejich postojích jasně svědčí.

Ale pozor: Ze 43 signatářů onoho dopisu to podle mého skromného náhledu platí jen pro dva − pro Zdeňka Svěráka a Jana Buriana. Jejich dosavadní invenci a odvahu jim nikdo nikdy nevyrve – ani oni sami, abych tak řekl. Jde jen o tu snadnost, s níž dokážou pod asertivním mediálním tlakem přejít jakoby nic doslova na stranu represe, kterou kdysi tolik kritizovali – a ještě přitom na pokyn shora, vydávaný za iniciativu zdola, zamávat vlaječkou.

Čím to je? Je to myslím tím, že emoci stačí, když je naladěna určitým směrem. Vraždí se všude, ale brečí se zničehonic jenom tadyhle, zatímco támhle naopak, chachá, dostali darebáci, co zasloužili. Tak se z obhájců lidských práv stávají strážci marx-pinochetovského hesla, že kdo není s námi, je svině.

Velkým tématem je celkově svoboda slova. Takže, jak ji vnímáte v dnešní době? A to třeba i v souvislosti s knihami, filmy…

Problém takzvaného omezování dosahu, jak se dnes říká cenzuře, pro mě přímo souvisí s řízeným mrzačením kulturního dědictví. Mimo jiné jsem vášnivým sběratelem a překladatelem lidových pohádek, a tak mám dostatek příležitostí rozčilovat se nad tím, jak třeba sovětští odborníci rádi předělávali pohádky tak, aby je čtenáři mohli číst bez obav, že na ně odněkud vyjukne ideologická diverze.

Například soudruh pořadatel jisté knihy uzbeckých pohádek roku 1955 bohorovně upozornil čtenáře, že texty byly podrobeny „zpracování“, a dodal: „Byl přitom vytčen úkol na jedné straně odstranit překrucování, vnášené v minulosti do pohádek feudálním prostředím, a na straně druhé zprostředkovat lidový kolorit.“ Soudruh tedy zprostředkoval správný lidový kolorit pohádek tím, že z nich odstranil jejich reálný lidový kolorit. Tumáš, anděli, vidle.

A teď se podívejme, jak to vidí například jistá dnešní literární kritička, když mluví o autorovi knih pro děti, který „pracoval s prvky hororu“: „To přece může u některých dětí vzbuzovat úzkost,“ děsí se renomovaná kritička a hlásá: „V dřívějších dobách hrály ve výchově větší roli fyzické tresty, děti se strašily, rodiče se s nimi nemazlili. V současné výchově ale tento přístup mizí. A odpovídajícím způsobem se proměňují i texty.“ No prosím: proměňují se texty. Zřejmě samy od sebe. A milovníci „prvků hororu“, mezi něž patří mimo jiné právě děti, si můžou trhnout nohou.

Vezměme to jako klasickou skrývačku: Najděte mezi cenzurní svévolí dávného totalitního editora a dnešní liberální kritičky jeden jediný rozdíl.

V České televizi končí ředitel sekretariátu generálního ředitele Součka, někdejší pražský primátor Igor Němec. Média ho proprala za to, že šel na Vlastenecké setkání v Příčovech, a ředitel ČT Souček se ho rozhodl propustit pro „názorové neshody“. Co k tomu říci?

Tak to máme Drulák, Ševčík, Němec, připraví se X, pak Y a nakonec Z. A potom to vezmeme zase od A. Každá normalizace se musí zbavovat nenormalizovaných jedinců. A to by bez demonstrativního vyhazování z práce nešlo.

Jinak by to nebyla žádná normalizace, ale demokracie a svoboda projevu. „Neomezená svoboda slova dává příliš mnoho prostoru nepřátelům systému,“ jak onehdy pronesla jedna soudkyně Evropského soudu pro lidská práva. Apel na svobodu projevu je dnes prostě proruský narativ. Takže holt nezbývá než u nás pod baldachýnem z hvězd a pruhů nastolit typický narativ prosovětský: Nenormalizuješ, tak nepřepínej. Jak prosté, milý Holmesi.

Když jsme u ČT, máme tady novou iniciativu s názvem Nekrm hydru, která vlastně vyzývá k hromadnému neplacení koncesionářských poplatků. Je to dobrá cesta? A jak vy hodnotíte současnou ČT, především tedy její zpravodajství?

Nevlastním televizní přístroj, jsem vůbec spíš čtenář než divák, takže bych se k dané iniciativě nemohl přihlásit, ani kdybych chtěl. A mám neodbytný dojem, že účinnější než podobné výzvy k občanské neposlušnosti, by zde byla permanentní kampaň alternativních médií za co nejjednotnější postup opozičních stran a hnutí v příštích parlamentních volbách. Tím spíš, že po první pojistce (snížení kvóra pro koalice stran) si dala pětivláda pod stromeček druhou pojistku (korespondenční volbu). Slováci před našima očima navracejí do svých veřejnoprávních médií aspoň elementární náznaky plurality. Samozřejmě pod palbou kritiky, že prý tím tu správnou pluralitu naopak pošlapávají, ale to už je holt bruselgtonský folklor. No a potřebovali k tomu jediné: Porazit sorosiánskou hydru ve volbách.

Ale zpět k vaší otázce. Zpravodajství současné ČT hodnotím následovně: Když mám náhodou cestu kolem nějakého palpostu, odkud zrovna vylétají zprávy České televize, dýchne na mě atmosféra bezstarostného mládí. Ano, doslova takhle zněly Aktuality Československé televize v osmdesátých letech. Přijímače už byly dávno barevné, až se obrazovky zelenaly, ale jejich zpravodajství bylo tehdy černobílé jako… inu, jako dnes.