Od začátku takzvané migrační krize jsou to dva roky. Kdo z českých a evropských politiků obstál, a kdo ne? Jak obstál český národ? Jak obstála EU? Vyřešilo se vůbec něco? A co máme dělat my?

Český národ zrovna v tomto kritizovat nemíním. Nikoliv jenom proto, že sám jsem Čech. Ale jinak... děs, běs! Maximálně slova, skutečně efektivní činy naprosto žádné. No, obrátili jsme či dokonce potopili nějakou pašeráckou loď? Naopak, necháváme si šacovat vlastní kufry. Přesto nedávno zase v Manchesteru umíraly i nevinné děti. A pak další útok v Londýně. Ale komu z obětí ty obvyklé soustrastné kecy europolitiků alespoň nějak pomohly? Nebo snad pozůstalým?

Najednou sice i těm rigidním papalášům z NATO došlo, že by možná mohli a snad i měli s Islámským státem konečně změřit síly. Že jsou tady od toho! Jenže to jim musel přijet vtlouci do hlavy až strejda z Ameriky. Pravda až poté, co své zemi se Saúdy dohodl opět miliardové kšefty za další zbraně dodané do tohoto kritického regionu. Když tohle o NATO ale říkal někdo z politiků předtím, byl označován za hlupáka. Včetně našeho vladaře. Místo obrany Evropy raději postupně odzbrojujeme sami své vlastní lidi. A tak dále.

Nerad bych byl zvláště na závěr sprostý, promiňte. Jenže slušně to hodnotit nejde. Je mi líto, nezměnilo se nic. Celá slavná EU mi stále připomíná vyděšenou krávu, která se zatoulala do bažiny. A čím více se mele, tím hlouběji zapadá. Zanedlouho zvládne už jenom zoufale bučet. Jako když naposledy zahouká loď předtím, než klesne ke dnu. Jenže na tomhle se podílet vskutku nechci a nebudu.

Andrej Babiš odešel z postu ministra financí, jeho hnutí ANO však vládní krizí příliš neutrpělo. ČSSD ale dle průzkumů ztrácí. Jak je to možné? Jak to, že voliči sociální demokracie neslyší na rétoriku „obrany demokracie“? Co vlastně chtějí potenciální voliči sociální demokracie od vedení ČSSD?

Oranžoví, čímž myslím hlavně jejich nejužší vedení, by si měli ujasnit, kdo jejich potenciálním voličem by mohl být, má být a kdo jím je. A podle toho stručně, jasně i srozumitelně formulovat a hlavně skutečně prosazovat jeho zájmy. A prosadí-li je, umět to i „prodat“. Obávám se však, že se jim tohle vůbec, ale vůbec v poslední době nedaří. Proč by taky jinak spadli z 30 na současných 12 procent preferencí, že? Často se přitom paradoxně zastávají těch, kteří je nikdy volit nebudou. Nejen proto, že k volbám ani nechodí. Naopak svým obvyklým a opakovaným bezbřehým předvolebním rozdáváním zatěžují a tím odrazují ty, kteří by je volit mohli a měli. Poctivé daňové poplatníky. Nejen proto, že k volbám chodí. Jenže radit slepým a hluchým se prostě dá jen velmi obtížně.

Na Andreje Babiše nyní otevřeně útočí i kruhy řadící se k „pražské kavárně“. Respekt napsal, že je nutné Babišovi „strhnout proevropskou masku“. Pavel Šafr neustále opakuje, že Babiš ohrožuje demokracii, jiní autoři píší o jeho podnikání, o Čapím hnízdu a podobně. Preference ANO ale příliš neklesají. Jsou ti, kteří se řadí k obráncům odkazu Václava Havla, zkrátka „mimo“, protože lidé Babiše stejně „berou“ jako někoho, kdo jim zařídí lepší život? 

Pravda, jak už to tak bývá, je zřejmě někde uprostřed. I oprávněná kritika, aby opravdu zabrala, musí být totiž sdělována někým, kdo má mezi lidmi důvěru a respekt. Čímž myslím respekt s malým „r“. Ale to u většiny zmíněných kritiků díky dění v posledním čtvrtstoletí u nás, a v nedávných letech i v EU, je holt problém. Snad ani nemusím vypočítávat proč.

A je podle vás Babiš pravdoláskař (vazby na bývalého velvyslance USA Schapira, chtěl sem pozvat „Sorosovu univerzitu“, v hnutí ANO má Roberta Pelikána podporujího migraci, Pavla Teličku, Věru Jourovou a tak dále) – nebo je „populista“ srovnatelný třeba s Orbánem či Putinem?

Andrej Babiš je hlavně velmi tvrdý byznysmen. A to východního typu. Obviňovat ho z  pravdoláskařství by bylo opravdu velice naivní. To populismus v politice využívá. Podle toho bystře mění i své názory, stručná prohlášení. A většinou, kupodivu, velice zdárně. Ale nebývá to však příliš až vůbec poznamenáno národními zájmy. Tedy neuvažuje-li se, že národ je on sám.

Sociolog Daniel Prokop uvádí, že Babiš získává voliče mezi občany ve věku 50–70 let, kteří inklinují k Miloši Zemanovi a mají pocit, že za minulého režimu bylo leccos lepší, ale komunisty už nyní nevolí. Současně jim vadí migrace a obecně bývají nespokojeni s polistopadovým vývojem. Máte pochopení pro tyto občany ve víceméně předdůchodovém věku? Dokáží ve volbách prosadit svou? Co vzkazují volbou Babiše a Zemana?

V jistých oblastech pochopení mám. Nejen proto, že sám patřím do stejné věkové kategorie. Tvrdit však, přes všechna možná a četná pozitiva, že vše je ideální nebo nezbytnou „daní“ za svobodu, je chybou. Nu a těch se, s ohledem na prožité, tito lidé pochopitelně děsí. Neradi se s nimi smiřují. Zvláště velmi těžce, kvůli četným smutným životním zkušenostem, nesou morální pokles společnosti.

V čem myslíte „morální pokles společnosti“?

To znamená mimo jiné naprostou těžkopádnost slepé spravedlnosti, opět úpadek morálky. Kdy ten, kdo žije co nejvíce podle jistých pravidel, tradic a dodržuje zákony – pokud je toho v jejich záplavě vůbec schopen – je vlastně velmi zranitelný. Nenajde zastání. A mnohdy je opět považován ještě za hlupáka. Pak se nedivme, že takový člověk tíhne hlavně k těm potenciálním vůdčím osobnostem, které bez frází umějí pojmenovat jeho skutečné všední problémy. Kdo alespoň navenek mluví jeho jazykem. Jenže tyto schopnosti lze zase snadno zneužít. Jako ostatně vše.

Do jaké míry může platit, že jak novináři, tak politici ne zcela pochopili, co například ona generace těsně předdůchodová chce? Nedůvěřuje EU, je kritická vůči směřování Česka, je přirozeně konzervativnější k věcem jako homosexuálové a podobně. Jsou zde věci jako ohrožení chudobou, exekuce, ohrožení životní úrovně za krize po roce 2008. Říkají nám: „Strčte si někam Havla a vzpomínky na Listopad, nám nevadí, že Babiš byl estébák... A kradete všichni, tak co?“ Jak to chápete?

Mám pocit, že jste si odpověděl sám. A přiznávám, že s podobnými pocity určitého zmaru budu sám po sedmi letech opouštět parlament. Mnohokrát jsem opravdu chtěl řešit daleko jiné záležitosti, než jsem musel. Rozhoduje však většina. Utěšit mne může pouze to, že ne u všech zjevných pitomin je v přehledu hlasování můj hlas.

Zajímavou sondou do duše národa mohla být vlna podpory Jiřímu Kajínkovi. Co to signalizovalo? Nedůvěru v soudní systém, nedůvěru ve spravedlnost, nedůvěru v polistopadové zřízení jako takové? A čím to, že naopak jsou Češi často kritičtí k umělcům, kteří se občansky angažují třeba proti Zemanovi a Babišovi, jako třeba Bára Štěpánová nebo dříve Jiří Bartoška?

Bylo by falešné tvrdit, že při mém narůstajícím nesporném konzervatismu zrovinka tuhle „prokajínkovskou“ podporu chápu. Nerozumím jí, toť vše. Ať už okolnosti byly, jaké byly. O to více mne však negativně zaujalo až přímo nadzdvihlo prohlášení exministryně spravedlnosti za ANO paní Válkové. Která v Českém rozhlase o celé kauze sice pravila, že materiály měla možnost prostudovat a o vině nepochybuje. Ale že jí obecně doživotní trest byť za dvojnásobnou vraždu připadá neúměrně přísný!

Co k tomu dodat? To již opravdu tahle společnost – či alespoň její část – naprosto zblbnula? To jsme již ztratili přirozený pud sebezáchovy? Co nás ještě pod rouškou již přímo tupé pseudohumanity čeká? Kdy se oběti trestných činů budou muset pachatelům nakonec omlouvat za to, že je vlastně nějak či něčím „donutili“ přestoupit zákon? Pak se ale nedivme, že jistým zahraničním radikálům připadáme tady v EU minimálně nenormální, méněcenní.