Sledoval jste čtvrteční průběh jednání poslanců k policejním opatřením při březnové návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze?

Tak to jsem nesledoval, a abych řekl pravdu, mám svoje starosti. A ty mě docela naplňují, protože se domnívám, že osobní starosti jsou v určitém slova smyslu i společenské starosti. Teď mě momentálně Čína – s odpuštěním – moc nezajímá, ale třeba zítra to už bude lepší.

Snad nemáte nějaké zdravotní starosti?

Ne, ne. Teď děláme s partou kamarádů divadlo a snažíme se, abychom v tom divadle objasnili své občanské postoje včetně Číny, a když se nám to povede, tak už to bude dobré. Ono to tak v životě je. Vždyť každý moment, který se společensky vyvíjí, se vás i nějakým způsobem osobně dotýká – ať chcete nebo ne. Když si koupíte kompot a myslíte si, že bude český, a on je čínský, tak se vás ta čínská otázka vždycky dotkne alespoň takto...

Hodně výrobků je už dnes vyrobeno v Číně – od oblečení přes potřeby pro domácnost až třeba po ty kompoty. Mám kamarádku, která žije v Los Angeles, a ta mi mnohokrát říkala, že tam je každý druhý výrobek čínský. Koneckonců to potvrzují i žebříčky zahraničního obchodu, z nichž vyplývá, že největším obchodním partnerem Číny jsou již delší dobu Spojené státy následované Japonskem a Jižní Koreou. Je podle vás dobře, že ekonomika Číny roste a že i ČR chce, aby byl onen obchod s Čínou ještě větší?

Každý člověk a každá společnost se neustále snaží o to, aby se jim dařilo dobře, a to se týká i Číňanů. Problém je, zda tím jednou naši planetu úplně nevykořistíme. Jestli budeme mít ještě vodu, uhlí, lesy a železo a jestli to všechno tak padne jenom na náš okamžitý užitek. Nevím. Přijde mi, zda bychom neměli hlídat ještě trochu jiné zdroje než jen to, že si nacpeme něco do žaludku nebo že se projedeme nóbl autem, a jestli třeba neexistuje ještě něco duchovního, co bychom měli hlídat.

A měli bychom si připomínat ono duchovno kupříkladu v souvislosti s Tibetem, v souvislosti s těmi nedávnými bitkami o čínské a tibetské vlajky? Jsou totiž tací, kteří říkají, že to je již dávno zašlá věc, že se již dnes skoro nikdo ve světě v souvislosti s Čínou nezabývá omezováním lidských práv...

Duchovno se ale přece neskrývá ve vlajkách, a to ani v čínských a ani v tibetských! Duchovno se skrývá v jakési lidské solidaritě, kdy pomáhá jeden druhému a kdy je nezbytné tento rozměr připomínat svým konáním, svým chováním, svou existencí, svým vyznáním. Tedy ne jenom slovně. Když si pozvu hosta, tak se pak k němu chovám tak, jak si přeji, aby se choval on ke mně. Prostě si ho vážím, a to znamená, že mu vytvářím podmínky, v nichž se mu hezky žije a které jsou etické a oduševnělé a on se to pak i takto bude snažit vnímat. To není přece jen proklamativní věc, která by se odehrála za pomoci nějakých hesel a strážníků, kteří vám hlídají cestu. Je to věc životního stylu a názorů a jistých vlastností... A ten dodatečný humbuk kolem této čínské návštěvy v Praze se mi zdá být tak nějak mimo mísu.

VŠE O NÁVŠTĚVĚ ČÍNSKÉHO PREZIDENTA V PRAZE

Mám to chápat tak, že to bylo od politiků přehnané, když se ve sněmovně zabývali tím, zda policisté zabrali někde prostor – třeba na Hradčanském náměstí – a nenechali tam pak nikoho projít? Předseda TOP 09 Miroslav Kalousek v souvislosti s tím ale upozorňoval na nerovnost před zákonem...

Ach jo! Vždyť ti naši politici jsou pro někoho tátové, jsou to něčí synové, ale pro někoho zase jen pouzí strejdové, kteří byli jen někam zvoleni. No a sotva byli zvoleni a jsou ve své funkci třeba teprve 14 dní či měsíc, tak už si říkají „politici“. I my jim tak říkáme. Ovšem my bychom potřebovali spíše státníky, kteří by se starali o politiku ve státnickém významu, tedy nejenom ty pečovatele o to, zda zahrádka našeho souseda je hezčí nebo šerednější než ta moje. Nepotřebujeme přece nemravy, kteří se neustále strkají a označují se: „Ty jsi idiot, ty jsi blbec, ty jsi zloděj, protože jsi támhleto rozkradl!“ To jsou takové záhumenkové starosti.

My bychom potřebovali státníka, který má přesah, který se zabývá tím, kam ten svět směřuje, anebo který by se dokonce snažil o to, aby to směřování světa nějak ovlivnil. Ale ty naše sněmovní a jiné „politické“ žabomyší vojny, které se tu a tam odehrávají ve smyslu, zda někdo někoho někde praštil, tak ty přece nejsou k ničemu! Já vím, že má zásadní význam hlídat i to, aby se někomu neubližovalo, aby prostě některé naše lidské principy zůstaly stálé, ale dloubat takto neustále pod žebra, zatímco někde stojí sto tisíc lidí, kterým je zima, na něž prší a kteří umírají hladem... A my se tady bavíme hodiny a hodiny o nějakých osobních křivdách nějakých poslanců? To se mi prostě zdá hloupé!

Tím jste mi vlastně odpověděl na to, jak se vám líbí v této věci chování Miroslava Kalouska... Ale pojďme k jinému tématu, protože jste sám kousl do kyselého jablka, totiž do řešení migrační krize, do migrantů. V takovém Turecku se jich nyní v oficiálních táborech mačká až 270 tisíc. Je vám jich líto? Co si myslíte o anabázi skupiny 16 křesťanských uprchlíků, kteří chtěli z ČR odejít do Německa, Německo je ale vyhostilo zpět k nám a oni se nakonec rozhodli, že odcestují zpět do Iráku? Nenapadlo vás třeba, co ty lidi v Iráku teď čeká?

Vy my tady dáváte před obědem tak sto padesát důležitých otázek... Tohle je samozřejmě velmi závažná věc. Já si vždycky představím, že bych se se svými dvěma vnučkami konečně rozhodl pro to, že opustím Slivenec, protože se mi tady nelíbí, a nastěhoval bych se do Konga, protože tam je teplo. Jenže tam se mi také nebude líbit, tak bych se vrátil zpátky. Ale mezitím by ten můj baráček už někdo koupil a já bych neměl kam jít a dokonce by si na mě všichni ukazovali, jaký jsem to ale blbec... To je jen taková lehká představa.

A teď si představte, že se to týká těchto lidí, kteří mají úplně jiné zásady, jinou víru, jiné náboženství, jiné tradice. Každopádně to pro ně musí být naprosto zoufalá situace, když takovou složitou cestu podniknou. Já si podobnou věc vůbec neumím představit!  Ale myslím si, že dokud se nezlepší nebo nevyřeší situace v jejich zemích, z nichž utíkají, tak tohle bude trvat dál. Je to ovšem jen zmatek, úprk odnikud nikam, ale my to přece nemůžeme řešit. Můžeme je jenom na chvíli někam přechýlit, ale nakonec jim stejně nikdy neporozumíme. Je to těžké.

Bojíte se někam vyjet na dovolenou k moři? Prý se v souvislosti s bezpečnou turistickou destinací v hlavním městě Mallorky Palmě objevil nápis: „Turisté, jděte domů. Uprchlíci, vítejte!“ Anebo: „Turisto, jsi terorista!“ Španělsko je totiž údajně jako bezpečná destinace přeplněné...

Já jezdím na dovolenou do Bechyně a koupu se v ložnici. Abych řekl pravdu, tak s výjimkou toho, že bych chtěl poznat pořádně Řecko nebo Řím, tak mě nijak neláká jet do Egypta a koupat se tam v solném bazénu a být obklopený přepychem. Protože takto nic nepoznám. A vůbec se nebojím, že by mě tam přepadl nějaký terorista – to může i tady v Praze. I když v Bechyni pravděpodobně ne, tam na tom houby záleží. Ale lidé, kteří se bojí teroristů, tak ať jedou v létě třeba do Chrudimi. Tam je docela hezky.

Ale přece jen jsou mezi námi lidé, kteří by se rádi jeli podívat do Paříže třeba už jen proto, že o ní hodně slyšeli, ale nikdy tam nebyli. Ale prý tam na turisty číhá nebezpečí za každým rohem...

Před terorismem pravděpodobně neutečete nikdy. Jsou ale k tomu různé anekdoty. Třeba jak jeden pán vykládá druhému: „Člověče, teď někam musím rychle odjet, protože mi někdo vyhrožuje smrtí.“ A uteče někam do Afriky, pak tam vidí smrtku a ta mu říká: „Člověče, já jsem měla být v Praze a teď mě odvolali do Afriky, že tam mám nějakou práci...“ To je taková anekdota na to, že člověk před svým osudem jen těžko uteče. Jestli vás má klepnout nějaký terorista, ačkoliv proč zrovna vás nebo mě, když jsme bezejmenní troubové? A proč by si nás nenašel třeba v Bechyni? Lidé se ale rádi bojí, ovšem aby nějak přemýšleli o podstatě toho jevu, tak to je ani nenapadne.

Ještě bych se ráda vrátila k začátku našeho rozhovoru, protože jste mi říkal, že děláte divadlo a právě probíráte Čínu. Vy máte v repertoáru nějakou hru, která se dotýká Číny, expanze této země? Jak to lze chápat?

Lidé si přečtou, že jsme jako herci jen nějací šaškové, kteří pouze hrají cizí osudy. Ale my na tom divadle probíráme svůj život a z toho se snažíme vycedit něco, co by bylo pro lidi nějak zajímavé. Každý den se tím zabýváme, i když o tom veřejně nehovoříme. Snažíme se ukázat, jak by ten svět mohl být k něčemu dobrý, a takové divadlo teď na Palmovce děláme.

Takže tam máte v repertoáru hry, v nichž jsou tématem dnešní problémy?

Ne. Každé divadlo, které je dobré, se týká dneška, ale může to být přitom hra 150 let anebo tisíc let stará. Ale hrají v ní současní lidé a jejich snahou je, aby to současní lidé také optikou dneška vnímali.