V událostech letošního roku vládne válka na Ukrajině kvůli napadení Ruskem. Kde jsou podle vás hlavní příčiny jejího vzniku a jak se poučit do budoucna?

Určitě tady byla a je ambice ruského prezidenta Vladimíra Putina udělat z Ruska supervelmoc, což se nejspíše nepodaří, ale ambice je jasná. Vytvořit supervelmoc a obnovit ideálně Sovětských svaz, dobýt Ukrajinu tak, že uteče prezident Volodymyr Zelenskyj a ukrajinská vláda, a že přijde vláda loutková, která přijme podmínky Ruské federace, dojde k nějakému rozdělení Ukrajiny na východní a západní část, a že Putin předvede, že je schopen získat kontrolu nad celým územím Ukrajiny. To se nestalo a nestane. Jde, řekněme, o neúspěch Putina. Ukrajina se ukázala jako statečná země bránící své území.

Na druhé straně se ukazuje, kdo tahá za kratší provaz, což je otázka dodávek plynu, protože závislost Evropy na Rusku je obrovská, léta budovaná, a ani neexistuje jednoznačná alternativa pro jiné zdroje – zejména  k ruskému plynu – jako definitivní řešení. Je možné snížit závislost na ruském plynu, ale úplně se odstřihnout od ruského plynu není možné.

Právě o tzv. odříznutí od ruského plynu se ale často mluví a politici z celé Evropy k tomu vyzývají. Jak to tedy chápat?

USA teď deklarují, že nemají úplnou kapacitu, aby zásobily zkapalněným plynem celou Evropu. Jenom jeden tanker zkapalněného plynu je čtyři až pět dnů české ekonomiky v zimě, kdy se topí a průmysl jede na plné obrátky. Představme si, kolik tankerů by ze Spojených států muselo plout do Evropy. Takže nejde o plnohodnotný zdroj, je alternativní, je doplňkový, ale není plnohodnotný.

A dokud kupujeme ruský plyn, nemůžeme míchat ruský a neruský plny do jedné infrastruktury, takže má-li být alternativní zdroj plynu, a podle mne má být, bude třeba vybudovat další soustavu na distribuci tohoto plynu. To znamená, že jde o dlouhodobý úkol, nelze ho zvládnout v řádu týdnů a měsíců.

Spolu s energetickou krizí se mluví o budoucnosti dohody New Green Deal a o tom, zda je „zelený úděl“ mrtvý. Jaká je budoucnost New Green Dealu, a zbořily se některé plány nebo představy?

Podle mě zbořily, protože jde o novou hodnotu. Naše hodnota je naše bezpečnost – a bezpečnost je bezprostředně ohrožena. Je třeba revize plánů týkajících se New Green Dealu – a návrat k jádru jako k čistému zdroji energie, popřípadě i k fosilním palivům, protože má-li být Evropa soběstačná a méně závislá na Ruské federaci, musí se rozhodnout pro jednu či druhou možnost. Obojí není možné. Nyní není možné zavírat jaderné elektrárny a jít cestou New Green Dealu, protože to znamená větší závislost na ruském plynu. Další možností je chtít menší závislost na Rusku a revidovat New Green Deal.

Podle vás by bylo správné, vybrat si revizi New Green Dealu?

Správné je udělat revizi, nikoliv rezignovat na otázku životního prostředí. Jsem zastáncem toho, že se musí udělat vše pro to, aby skončila válka na Ukrajině. Čím déle bude trvat, tím více se budou vršit problémy ze všech stran jak v Evropě, tak i v Rusku. Všude se budou vršit problémy.

Právě na tom, kdy a jak skončí válka na Ukrajině, se neshodnou ani odborníci. Co by válku ukončilo?

Válka může skončit jedině dohodou, a to mírovou – protože, jak jsem vám řekl v předchozích rozhovorech, Rusko neporazí Ukrajinu, a Ukrajina neporazí Rusko. Ale podmínky, co je možné dát do hry a o čem je možné jednat, musí říci ruská a ukrajinská strana. Ještě stále obě strany vidí problém tak, že žádné jednání není možné, ale nějaké jednání se musí otevřít a musí se najít cesta k jednání. Kdyby byla šance porazit jednoho nebo druhého, tak prosím, ale ono to není možné.

A lze po Ukrajincích sužovaných válkou chtít, aby se vzdali svého území v rámci cesty k míru?

Jaká je cena, to si musí říci obě strany – Ukrajinci a Rusové, to nemůžeme diktovat my. Ale musíme počítat s tím, že i proukrajinská nálada, jak bude postupovat čas, bude slábnout i na Západě. Je potřeba udržet jednotu Evropské unie – a já volám i po politické Evropě – tedy najít cestu zpátky k Britům, abychom upevnili naše vztahy po jejich odchodu z Evropské unie. Musíme udržet jednotu, ale ta se nám bude drolit. Nálada v jednotlivých členských státech EU se bude výrazně měnit. Například jsem četl, že v Maďarsku podniknou jednostranné krizové kroky, protože hrozí nedostatek dodávek energie. Takže, jakmile budeme konat jednotlivě, jeden vedle druhého, může to nahlodávat vztahy a rozkládat jednotu.

Právě krize posledních let, ať už mluvíme o migraci, covidu nebo ukrajinské válce, podle kritiků Evropské unie ukázaly, že Evropská unie není při řešení problémů dostatečně rychlá, a tak si státy v krizi nakonec samy rozhodují, co dělat.

Postesknu si nad tím, co jsem už také říkal, že problém vidím ve velmi slabé Evropské komisi, která má hájit evropské zájmy. Jsou nezávislí, nezodpovídají se voličům – měli by mít odvahu najít silná řešení, mluvit otevřeně vůči státům Evropské unie a být razantní. Evropská komise není schopna tohoto úkolu.

Podle kritiků jde nejen o problém Evropské komise, ale také o míru, jakou by měl Brusel zasahovat do pravomocí států a do jejich soběstačnosti.

S tím souhlasím, ale volám po někom, kdo předloží vizi pro Evropu, jaká má být – a tu šanci má jako jediná  Evropská komise, která je nezávislá. Jakmile by ji předložili Němci, Francouzi nebo Holanďané, tak se v tom okamžitě bude vidět politika dané země. Proto by Evropská komise měla být obměněna a být schopna těchto kroků – nabídnout řešení. To, že ho potom musí realizovat státy, souhlasím, ale někdo musí být vizionář, napsat ten scénář. A podle mě to má být Evropská komise.

Jaká další nebezpečí nám v budoucnu hrozí? Ruský válečný postup? Čínské přepadení Tchaj-wanu? Migrační vlna z Afriky? Nebo něco jiného?

Jako reálný problém vidím vlnu migrace z Afriky, bude-li nedostatek obilí v Africe, kde půjde lidem o bytí a nebytí. Nepřeji si eskalaci, ale z dějin víme, že někdy stačí drobnost, aby se konflikt stal vážnější. Při atentátu na rakouského arcivévodu Ferdinanda d´Este v Sarajevu nebyl důvod, aby začala válka, ale přesto byl jiskrou, která válku rozpoutala. To je důvod, proč tvrdím, že se má jednat, jednat a jednat.

Jak vnímáte, že sankce na Rusko uvalují hlavně země Západu, ale Indie, Čína, Afrika a další země s Ruskem dále obchodují a udržují vztahy? Proč Západ ztratil schopnost izolovat svého současného největšího soupeře?

Protože jde především o vztah mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí. Jde o to, jestli svět je unipolární – tedy zda má jednu supervelmoc Spojené státy americké – nebo multipolární, tedy že je zde velmocí více. V tomto ohledu konflikt mezi Ruskem a NATO, respektive Spojenými státy americkými, vlastně značně nahrává Číně, Indii a dalším zemím, protože jejich význam tím roste. Jejich postoj vidím z jejich pohledu jako srozumitelný, protože z toho mohou těžit.

Neočekával jste tedy, že by se  Indie nebo Čína k sankcím připojily?

V žádném případě, to si nedovedu vůbec představit. Čínu potřebuje jak Západ, tak Rusko, a Indie je v podobné pozici. Pro ně je situace velmi komfortní a i pro USA je celý konflikt velmi komfortní, protože se bude více zbrojit, budou se více kupovat zbraně ze Spojených států, bude se více kupovat zkapalněný plyn ze Spojených států a na území Spojených států amerických nevybuchne jediný granát. Takže pro USA je to geopolitická strategie, která je do jisté míry komfortní. Jediný, pro koho je to obrovský problém, je Evropa. 

Sankce mají proto smysl v personální otázce ohledně majetku Rusů, tedy proti konkrétním osobám. Jinak si byznys svoji cestu najde a možná se dočkáme lecčeho, třeba že se zbraně pro Ukrajinu objeví na trzích v Pákistánu nebo jinde. Překvapení se můžeme dočkat, ale to už je součástí hlubokého a komplexního problému.

Zmínil jste Severoatlantickou alianci. Putin tedy podle vás neustoupí ze svého požadavku vůči NATO, že nechce, aby na Ukrajině byly vojenské základny, zbraně nebo vojáci Severoatlantické aliance, nebo aby se Ukrajina stala jejím členem?

Neustoupí. Jsem si naprosto jist, že z toho neustoupí, dokonce vidí hlavní problém vstupu Švédska a Finska do NATO ne proto, že budou členy, ale dlouhá rusko-finská hranice bude přímá hranice s NATO. A když Aliance rozmístí zbraně, které bude Rusko považovat za zbraně ohrožující Rusko, problém to bude. Od tohoto požadavku Putin neustoupí, ale to neznamená, že to bude jediná otázka, o které se bude jednat.

Nakonec se Ukrajina stala kandidátem do Evropské unie, a jiné kandidátské země, které čekají na přijetí i desítky let, to kritizují. Jaký význam má statut kandidáta Evropské unie a má na něj Ukrajina právo?

Je to spíše akt politický a symbolický, ale stejně jako otázka obnovy Ukrajiny musí Ukrajina udělat pro členství v NATO nebo v Evropské unii podstatné reformy a musí být stabilní a bezpečná na celém svém teritoriu. Proto vidím její členství jak v Evropské unii, tak v Severoatlantické alianci jako něco hodně, hodně, hodně dlouhodobého.

Jde tedy v případě kandidatury Ukrajiny spíše o politické gesto?

Jde o politické gesto.

Putinův útok proti Ukrajině oživil požadavky na dozbrojování a modernizování armády české, ale i dalších armád Severoatlantické aliance. Je to správné?

Je dobře, že se bude zvyšovat schopnost obrany Severoatlantické aliance, ale mám obavu jinou – aby se z toho nestal ráj lobbistů. Moje představa je, že členové NATO se společně dohodnou na potřebné kapacitě, kterou budou budovat společně. Ne, aby zbraně dodávali ti, kdo mají šikovnější lobbisty, kteří prosadili nákup zbraňového systému nebo výzbroje. Tady bude politicky rozhodovat vláda, co a od koho koupí.

Jak českému občanovi vysvětlit stoupající ceny energií a pohonných hmot, při pohledu na inflaci v okolních státech i nižší ceny benzínu na jejich čerpacích stanicích? A tedy přístup české vlády, že příliš do trhu nezasahovat?

Podle mě by bylo dobré, aby vláda přestavila svoji komplexní strategii a všechny kroky, jaké chce udělat. Nestačí jen říkat: Myslíme na vás, máme zásoby, budeme řešit problémy a nenecháme vás padnout. Podle mě je dobré říkat, jak to skutečně bude. Mám obavu, abychom neopakovali chybu druhé vlny covidu, kdy se vše lakovalo na růžovo, aby volby dobře dopadly. Jako příklad uvedu Kanadu a opravu turbíny na dodávku plynu. To není otázka politická, ale otázka, kdy bude doručena turbína do Ruska, aby Rusko mohlo pokračovat v dodávce plynu – tedy otázka technická. Vše nemá politický rozměr. Já osobně bych preferoval tvrdou pravdu. Říci natvrdo, jak se věci mají a co musíme udělat.

Máme výhodu, že ohrožení je sice potenciální, ale zatím máme dostatek plynu, kupujeme ruský plyn, máme plné zásobníky, což je dobře, ale to není na dlouhou dobu. Nejsme země, která je ohrožena bezprostředně, ale to neznamená, že se to nemůže na podzim změnit. Je potřeba mít odvahu říci, co se dá dělat na pomoc Ukrajině, nikoli diktovat, co se má udělat pro konec války na Ukrajině. Stojí to lidské životy a Ukrajina je obětí globálního konfliktu, který je mimořádně složitý a má základy všude, kam se podíváte. Ale co se jím řeší? Není možné ze strany Ukrajiny vzdát se a podřídit se diktátu Moskvy, ale zároveň to neznamená, že není možné najít cestu, která by neznamenala ztrátu cti na ruské i ukrajinské straně.