Blíží se sté výročí vzniku Československa. Pamětníci někdy říkají, že není co slavit, když ta republika už stejně neexistuje, a ta zbylá je – dle hlasu lidu – rozkradená a rozprodaná. Je tedy důvod 28. října slavit?

Skepse byla a je oblíbeným sportem vždy určité skupiny obyvatelstva. Ještě v osmdesátých letech jsem v přeplněné kodrcající se tramvaji v Praze slyšel jednoho pána, jak se snažil jiného přesvědčit, že ani to metro nestojí za nic. Takže to berme jako určitý druh folklóru. Samozřejmě že je co slavit. Navíc skutečnost, že výročí slavíme společně navzdory tomu, že jsme se rozdělili, je obdivuhodný příklad pro celou Evropu i svět.

V té první otázce už zaznělo, jak část společnosti nahlíží na stav naší země. Ale jiní zase tvrdí, že se máme nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli, ať už v České nebo Slovenské republice? 

To, že už více než sedmdesát let žijeme v míru, by naši předci určitě ocenili. A také viditelnou prosperitu obou našich zemí a to, že jsme dnes rovnocenní a rovnoprávní občané sjednocené Evropy. Negativa vyplývají z toho, že jsme si návratem ke kapitalismu implementovali i všechny jeho neduhy. Ale ty poznali naši předci také. Celkově jsem přesvědčený o tom, že zažíváme asi nejúspěšnější období od založení našeho společného státu.

Režim z let 1948 až 1989 začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a nepřistoupilo se k výrazným čistkám a odplatám. Je to i známka toho, že zejména na posledních dvacet let vlády KSČ část českého i slovenského národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi i Slováci chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid?