Zaznamenal jsem na vašem Facebooku, že jste se před pár dny vrátil z Afriky. Jaká tam byla nálada ve srovnání s Evropou?

V Africe jsou lidé na potíže všeho druhu zvyklí, takže i přesto, že inflace roste i zde raketovým tempem a drahota ukrajuje lidem z jejich životní úrovně, jsou Afričané statisticky nejspokojenějšími lidmi na naší planetě. Radují se denně z toho, že jsou na živu, žijí v míru, že mají co jíst a jejich děti mohou chodit do školy. My toho chceme od života hodně, a tak každou těžkost pociťujeme jako křivdu.

Teď neomlouvám neschopnost politiků a vlády řešit současnou energetickou krizi (tzv. rétoriku „dvou svetrů“ paní Pekarové Adamové), kterou ostatně sami vyvolali, pouze obecně konstatuji, že přístup Afričanů k životu, je pozitivnější, než ten náš.

Před pár dny se do Afriky vypravil i americký ministr zahraničí Antony Blinken, přičemž jeho cesta nedopadla úplně dobře. Jak se na ni díváte?

Zahraniční politika Spojených států je už dnes pouze o nekonečném mentorování, napomínání, vydírání a zastrašování. Zmizely z ní jakékoli pozitivní pobídky, synergie, „win-win“ nabídky. A s tím, jak se svět mění a ze systému unipolárního vzniká pomalu systém multipolární, ani africké země už nejsou příliš ochotné podřizovat se cizímu diktátu.

V tomto smyslu také Blinkenova cesta do Afriky nemohla skončit nějakým výrazným úspěchem. Nežijeme už prostě v době diplomacie dělových člunů a země třetího světa mají i jiné alternativy. Stejně jako v Jihoafrické republice, tak ani ve dvou dalších navštívených zemích, tedy ve Rwandě a v Demokratické republice Kongo, se po návštěvě nijak neslavilo.