Nejvyšší kontrolní úřad si posvítil na dotace, které rozdělovaly Úřad vlády a ministerstva pro místní rozvoj, vnitra, životního prostředí a zemědělství. Zjistil miliardové rozdíly v informacích o tom, kolik peněz poskytl stát na dotacích v letech 2015 a 2016, ale i to, že více než polovina kontrolovaných příjemců dotací nedodržela podmínky jejich poskytnutí, rozpočet projektu, neprovedli aktivity, na které dotaci dostali, nebo zaplatili z dotace neuznatelné náklady. Resorty navíc cíle, kterých chtějí dotacemi dosáhnout, stanovují velmi obecně nebo vůbec, takže nejde vyhodnotit, jestli dotace plní svůj účel. Co vás napadne, když si o takových závěrech šetření NKÚ čtete? Jak si vysvětlit, že stát neprověřuje, zda miliardy z kapes daňových poplatníků nejsou jen vyhozenými penězi?

Tak především je nutno říct, že je tady několik málo neziskovek, které jsou obrovskými příjemci dotací, ačkoliv by se dokázaly ufinancovat samy, alternativně které nedělají žádnou „bohulibou“ činnost typu charita, kterou by skutečně společnost potřebovala, a tyto neziskovky jsou mediálně ohromně vidět a kazí pak reputaci i těm, které mají skutečně prospěšné cíle. Je opravdu škoda, že se všechny musí házet do jednoho pytle. Ovšem zpráva NKÚ jednoznačně ukázala, že velká část dotací je prostě zneužívána. Pokud někdo neprovede aktivitu, pro kterou dotaci obdržel, tak to jinak než zneužití nazvat nelze. Dokonce si troufnu říct, že většina je těch organizací, které se sotva udrží a které existují proto, že vážně chtějí něco dokázat, mají nějaký cíl – ale hrstka pobere většinu peněz a využije je dost pochybným způsobem. Problém tedy není v existenci neziskových organizací jako takových, ale v pochybném systému financování.

Z pohledu získávání hlasů je jistě zajímavější vemluvit se do přízně těm, kdo odvedli málo, a slibovat jim, že dostanou víc. Z pohledu spravedlnosti je výsměch ještě víc snižovat princip zásluhovosti, když soud už jasně o českém důchodovém systému řekl, že je příliš málo zásluhový. Ale ukazuje to jednu věc: Důchod, bohužel, bude v režii politiků čím dál víc směřovat k jedné univerzální dávce, která bude jakýmsi životním minimem. A co si kdo nenašetři sám v průběhu aktivního života, to mít nebude. To platí zejména o dnešní generaci dvacátníků či třicátníků. A pozor, když mluvím o našetření si, nemám tím na mysli spoření skrze různé penzijní fondy, ale spíš skrze hromadění majetku vlastními silami.

Pirátská strana a její pražský primátor Zdeněk Hřib koumají, jak v hlavním městě srazit ceny bytů. Ve spolupráci se společností PRE připravují analýzu, která podle odečtu elektroměrů odhalí, jaké byty si majitelé koupili jen na investici a nechávají je prázdné. Takovým vlastníkům by mohla hrozit vyšší daň z nemovitosti. Inspirací se stal kanadský Vancouver, v němž každý majitel bytu musí zaplatit dodatečnou daň ve výši jednoho procenta hodnoty dané nemovitosti, pokud nedoloží, že byl v uplynulém roce alespoň šest měsíců obývaný. Nebyla by však daň z prázdných bytů útokem na základní právo občanů, tedy právo na soukromé vlastnictví?