V roce 2020 překvapila svět covidová pandemie. Dočetl jsem se, že to byl nejhorší rok od konce druhé světové války. Dá se takto označit?

Zcela jistě ne. Například rok 1948 hodnotím jako katastrofu, která svým ničivým dosahem je s rokem 2020 neporovnatelná. Uvažme oběti komunistického teroru, zničenou životní perspektivu milionů lidí, hloubku společenského úpadku a celkovou devastaci té doby… To není s naší současností dost dobře porovnatelné. Hodnotit rok 2020 jako nejhorší od konce druhé světové války by znamenalo zcela propadnout iracionální hysterii, která se bohužel kolem nás šíří.

Poznamená současná situace náš žebříček hodnot? V přístupu k životu, k práci, k penězům, ke vztahům? 

Měla by. Namlouváme si, jak báječně si žijeme. Přitom je to život na dluh – celá západní společnost žije na dluh. Nemyslíme na budoucnost a břímě dluhů odkazujeme potomkům. Díky levným penězům plýtváme vzácnými zdroji. Uvěřili jsme šarlatánům v čele státu, že nám zajistí blahobyt, a svěřili jsme jim i svoje zdraví, přeneseně tedy i svoje životy. Příliš mnoho lidí se odnaučilo spoléhat se sám na sebe… Je toho hodně, kde se nám osvědčené hodnoty a ctnosti vytrácí z naší žité každodennosti.

Jak ovlivní covid ekonomickou situaci a život mnoha lidí?

Neumím kvantifikovat. Aktuálně jsme svědky bezprecedentní ekonomické tragédie selektivně vybraných skupin živnostníků, drobných podnikatelů a jejich rodin. Den ze dne ztratili dlouho budované existenční kotvy a jistoty. Ukázalo se, že vysoké daně a tzv. pojištění, které platíme, nepředstavují v krizové situaci žádnou skutečnou sociální pojistku. Existenční kolaps celých skupin obyvatelstva je zrovna tak dramatickým momentem celé tzv. covidové krize jako oběti na životě nebo poškozené zdraví.

Nicméně nezaměňujme důsledky vládních politických rozhodnutí za „důsledky covidu“. Jsou to vlády a jejich opatření, které ovlivňují ekonomickou situaci státu, firem, rodin i jednotlivců. Ekonomické důsledky současných „lockdownů“ teprve v plné síle pocítíme.

V čem obstála a selhala česká politická reprezentace? Jak vládní, tak opoziční?

Andrej Babiš jako zosobnění vládní politické reprezentace svedl lidi marketingově lákavou nabídkou, že všechno zajistí, zařídí a že není nic, co by nedokázal slíbit. Covid na to ovšem neskočil a dělá si, co chce. Bezradný Babiš se ocitl na divokých peřejích, které nemá pod kontrolou. Rád by se schoval za epidemiology a jiné experty, ale to se úplně nedaří. A tak jede z kopce unášen proudem a snaží se alespoň ukazovat dojemné obrázky, tu v bílém plášti s fonendoskopem kolem krku, tu sklíčen před injekční stříkačkou. Marketing jede dál, covid – necovid. A opozice? Žádné jsem si nevšiml.

Ale teď bez nadsázky. Za prvé: jsem kritický k informacím, které stát poskytuje skrze média občanům. Například každodenní hysterická mediální hitparáda nových rekordů pozitivně testovaných: to číslo samo o sobě nemá žádnou vypovídací hodnotu! A kolik že je vlastně nemocných? Tedy lidí s virem a klinickými příznaky nemoci? Raději se neptejme. Celé to působí dojmem, že snad ani o nic jiného než o tu hysterii nejde. Dále zjevná chaotičnost a neschopnost vysvětlit smysl vládních opatření, aby vůbec mohla být lidmi přijata. Dalo by se pokračovat…

Vláda se totiž zapletla do mikromanagementu lidských životů v míře, jakou jsme zatím nezažili. A to samozřejmě nemůže skončit dobře, protože ani Babiš s partou expertů nedokážou dohlédnout ani zlomku důsledků svých geniálních opatření.

Volil bych jinou cestu: lidem poskytovat co nejvěrohodnější obraz situace, seznamovat je s názory odborníků více formou doporučení než příkazů a zákazů a ponechat prostor pro individuální posuzování a rozhodování, co je pro lidi v dané chvíli optimální. Věřím víc lidem a racionalitě lidského chování a jednání než vládě a opozici dohromady.