Historička Eva Doležalová pro LN řekla: „Karel by o sobě nikdy neřekl, že je Čech. Považoval se za otce svých národů a za českého krále. Spory o to, zda byl Karel více Čech, či Němec v moderním slova smyslu, vypukly v druhé polovině 19. století, ale pro středověk nemají moc smysl. Takže bychom mohli říci, že anketu o největšího Čecha vyhrál velký Evropan 14. století nebo největší panovník českého království.“ Co si o tom myslíte?

Ta úvodní věta, autorkou asi úmyslně tak provokativně formulovaná, je snadno vyvratitelnou hloupostí. Vždyť, jak jinak, než jako samozřejmému přihlášení se k češství, bychom měli rozumět pasážím Karlova vlastního životopisu Vita Caroli, v nichž informuje čtenáře o tom, že ačkoli během  výchovy ve Francii „řeč českou zcela jsme zapomněli“, „brzo jsme se jí zase naučili, jako každý jiný Čech.“ (A zmiňuje dále, že z milosti Boží naučil se také mnohým jiným jazykům, například němčině). Ještě jasněji Karel o své jazykové a národní identitě hovoří v dopise srbskému carovi Štěpánu Dušanovi Silnému z 19. února 1355, kde píše doslova, že je oba spojuje „společenství urozeného jazyka slovanského“. Jazykovou odlišností českého království od ostatních částí říše zdůvodňuje žádost o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a s tím spjaté vyvázání z podřízenosti arcibiskupům mohučským. Zřizuje církevní instituce, u nichž si vymiňuje jejich obsazování výhradně kleriky „národa českého“.

S Karlovým jazykově definovaným vlastenectvím souvisí i jeho programové přihlášení se ke staroslověnské tradici spojené s ideou přenesení královské koruny Velké Moravy na český přemyslovský stát (idea takzvaného translatio regni). Demonstrací toho bylo i založení Emauzského kláštera v Praze roku 1347 a jeho osazení slovanskými mnichy, takzvanými Glagoláši. A tak dále. Dokladů je tu mnoho. Doporučuji k této tématice příslušné oddíly knihy Duchovní tvář Karla IV. historika Zdeňka Kalisty.

Pokud jde o další části vámi zmíněného textu Evy Doležalové, lze říci, že ty již tvoří jen dobově příznačné alibistické balení úvodní teze. Celkově jde o text spíše politické, než historické povahy, modelující obraz Karlovy osobnosti v duchu soudobých mainstreamových „hodnot“ – eurounijnictví, multi-kulti a podobně. Je to škoda, neboť autorka jím zbytečně zatížila jinak docela užitečný seriál popularizačních článků ke Karlovskému jubileu.

Existovala tedy ve středověku národní identita, nebo ne?