Před dvaceti lety vstoupila Česká republika do Severoatlantické aliance. Jak s odstupem dvou dekád hodnotíte, zda a v čem je naše členství v Severoatlantické alianci přínosem pro Českou republiku? 

Těch dvacet let v NATO je pro nás určitě přínosem, Česká republika se stala součástí velmi silné a velmi stabilní organizace v oblasti bezpečnosti. A je vidět, že postupem doby, jak se v Evropě objevily různé krize, ať už to byly politické, ekonomické, nebo finanční, neměly v České republice takový dopad jako ve státech, které nejsou tak pevně zakotvené. Bylo to i proto, že stabilita v tomto regionu je zajištěna mimo jiné i Severoatlantickou aliancí. 

Hlavními hrozbami pro Severoatlantickou alianci jsou nyní režim ruského prezidenta Vladimira Putina, Čína a hybridní útoky. Na sněmovním semináři ke 20 letům členství Česka v NATO to řekl americký velvyslanec v ČR Stephen King. Zároveň apeloval na Česko, aby splnilo svůj závazek vůči NATO vydávat na obranu alespoň dvě procenta HDP. Ministr zahraničí Tomáš Petříček uvedl, že splnění závazku do roku 2024 považuje za věrohodné. Myslíte si, že je tento termín dostatečný a že se jej podaří dodržet, když teď vláda po letech utrácení hodlá šetřit?

Předně je potřeba říci, že dvou procent HDP na armádu bychom měli dosáhnout v době, kdy jsme se zavázali, to znamená v roce 2024. To by mělo být bráno automaticky jako závazek vůči našim partnerům, který jsme povinni zrealizovat. A samozřejmě bychom měli od našich partnerů chtít to samé. Protože Severoatlantická aliance je aliance suverénních států, která ve svém komplexu vytváří poměrně silnou organizaci. Ale nemůže v ní být žádný slabý článek, který to  prostředí bude zneužívat. Ale na druhé straně je potřeba také říci dvě věci: armáda nebo celý resort bezpečnosti je resortem, který má poměrně velkou setrvačnost. Takže kdybychom do toho systému vložili velké peníze poměrně rychle, znamenalo by to, že se nevyužijí. I za předpokladu, že se zefektivní systém akvizic. Je potřeba, aby peníze byly investovány s rozmyslem krok za krokem. A druhá věc je, abychom ve dvou procentech HDP neviděli jen nějaký fetiš, musíme sledovat, jak je využívání financí strukturované. Protože pokud by došlo k tomu, že sice budeme dávat dvě procenta HDP na bezpečnost, ale zároveň budeme vkládat jako jiné státy větší část – kolem šedesáti či sedmdesáti procent, některé možná i víc – do lidského segmentu, kam patří platy, v našem případě například i důchody, výsluhy apod., ubyly by tím zároveň peníze například do investic a provozu. Kdybychom rozpočet  neměli vyvážený, ani v případě dvou procent HDP bychom nebyli schopni armádu modernizovat, protože by se peníze „projedly“. Je potřeba sledovat, jak proponcionálně je rozpočet vnitřně členěn.

V souvislosti s modernizací naší armády se mluví o nákupu moderních vrtulníků, zájem dodat je do Česka mají dvě americké firmy. Nákup vrtulníků byl i předmětem jednání mezi českým premiérem Andrejem Babišem a americkým prezidentem Donaldem Trumpem v Bílém domě. Myslíte si, že právě otázky bezpečnosti, naše členství v NATO a nákup vojenské techniky byly jedním z  významných témat těchto rozhovorů?

Bylo oficiálně řečeno, že tato otázka byla otevřena, ale asi jen jako téma, protože množství různých důležitějších témat bylo tolik, že se tomuto tématu nemohli věnovat do hloubky. Ale chtěl bych připomenout, že nejde o to, že by jedna nebo druhá společnost nabízela české armádě nějaké vrtulníky, ale že Česká republika, lépe řečeno Ministerstvo obrany, vyjednává s představiteli amerických ozbrojených sil. Jednou je organizace pozemních sil a druhou je námořnictvo. Firmy, které vrtulníky vyrábí a potom zabezpečují cestou státu jejich dodávku, nejsou součástí vyjednávání. Ale mohou se také využít vrtulníky, které jsou v portfoliu těch složek ozbrojených sil, jedné i druhé strany. Byl bych opatrný, abych říkal, že vrtulníky nabízejí dvě firmy, i když se jedná o dva typy vrtulníků. Ale české ministerstvo obrany nevyjednává se společností Bell nebo společností Sikorski, vyjednává s námořnictvem Spojených států amerických a  s armádou Spojených států amerických, armáda rovná se pozemní síly. 

Občas se v diskusích v souvislosti s NATO, většinou ze strany komunistů, zpochybňuje naše účast v tomto mezinárodním vojenském paktu nebo v zahraničních misích Severoatlantické aliance. Jak se na to díváte vy jako generál, který stál v čele generálního štábu naší armády 12. března 1999, když jsme vstupovali do Severoatlantické aliance? Byla tehdy nebo je dnes nějaká jiná alternativa, jak zajistit naši bezpečnost? 

Pokud jde o členství v Severoatlantické alianci, za současné situace není jiné reálné a rozumné řešení. Já vím, že existuje spousta názorů, které říkají například, „buďme nezávislým a neutrálním státem a zajistěme si bezpečnost vlastními prostředky“. Ale to zkrátka nejde. Za prvé neutralita každého státu je někým garantována, to znamená, že by nám ji někdo musel garantovat. A zpravidla jsou to ty státy, které nejsou v jednom organizačním celku. Když se bavíme o České republice, musela by nám být garantována neutralita ze strany Spojených států amerických i Ruské federace. A naše zkušenosti z roku 1938 a 39 ukazují, že ani takováto garance není stoprocentní. To je jeden ze zásadních problémů. A druhý problém je v tom, že nejsme schopni vytvořit takové ozbrojené síly, které by zajistily aktivity České republiky, které by byly mimo, v tomto případě NATO. Česká republika je společností deseti milionů občanů, má určitý potenciál, ať už možností lidí, ať už možností ekonomiky a financí a může postavit nějakou armádu. A aby vůbec byla armáda schopna nějak fungovat, musí být kvalitní. Postavit armádu, která by zabezpečila to, aby uprostřed Evropy, kde se po staletí mění bezpečnostní linie, že budeme nezávislí, jak si někteří lidé představují, nejde. To je zkrátka nereálné. Takové debaty se odehrávaly v polovině devadesátých let a kalkulace, které jsou ještě dnes uloženy někde na generálním štábu armády, jasně ukázaly, že bezpečnost České republiky, ať už přijde nepřítel z jakéhokoli směru, nejsme schopni zajistit. To je mimo realitu. Jediné rozumné řešení je být v alianci, která je aliancí suverénních států. Severoatlantická aliance nerozhoduje většinou, rozhoduje absolutním konsensem, což nám dává úžasnou sílu a zároveň odpovědnost. Náš hlas v Severoatlantické alianci je stejně silný jako hlas Spojených států amerických. Já vím, že potenciál toho obrovského státu a České republiky není úplně srovnatelný. Ale když my Češi řekneme, že něco nechceme dělat, tak to zkrátka dělat nebudeme. A to se týká i zahraničních misí. Ne všechny státy NATO se účastní všech misí, které byly organizovány Severoatlantickou aliancí. To je naše vlastní rozhodnutí, jestli se těch misí zúčastníme a v jakém rozsahu. A pokud se rozhodneme, že nebudeme součástí nějaké mise, tak zkrátka její součástí nebudeme. Něco jiného je vyjádřit se k tomu, zda souhlasíme s tím, že NATO vyšle svými státy vojska do nějaké operace třeba na Balkán nebo do Afghánistánu apod. Musíme souhlasit s tím, že to bude mise Severoatlantické aliance, ale neznamená to, že tam za každou cenu musíme vyslat své vojáky. 

Je to, že máme rozhodovací pravomoci jako ostatní členové NATO podle vás jeden z hlavních rozdílů mezi někdejší Varšavskou smlouvou a Severoatlantickou aliancí? Někteří kritici naší účasti v NATO prohlašují, že je srovnatelné, když jsme byli členové Varšavské smlouvy. Co byste jim na to jako voják, který zažil oba dva vojensko-politické pakty, řekl?

Samozřejmě, že to je úplně zásadní rozdíl. Jestliže se v Severoatlantické alianci rozhoduje úplným konsensem všech členů, tak ve Varšavské smlouvě to neplatilo. Tam rozhodovali Sověti, ti dokonce v rámci Varšavské smlouvy použili vojska proti dvěma členům Varšavské smlouvy – Maďarsku a Československu – a  dalšímu, Polsku, použitím vojska vyhrožovali. Na základě rozhodnutí v Moskvě použili vojska Varšavské smlouvy proti vlastním členům. To v rámci NATO vůbec nepřipadá v úvahu. V tom je obrovský rozdíl,  nikdo nemůže srovnávat kulturu Varšavské smlouvy a kulturu Severoatlantické aliance. Pokud někdo takové výroky používá, je to velmi umělé a absolutně nesprávné.