Francouzský prezident Emmanuel Macron si při pondělní schůzce v Moskvě počínal velmi umírněně. Sice odmítl, že by Západ měl akceptovat, že některé země nesmí vstoupit do NATO, ale uznal, že by bylo správné některé z bezpečnostních záruk, které Rusko požaduje, mu poskytnout. Jak tuto konsenzuálnost chápat?

Na tiskové konferenci Macron vyjádřil připravenost pracovat společně s Ruskou federací na zajištění nového pořádku stability a bezpečnosti v Evropě. Ostatně o nutnosti dialogu s Ruskem hovoří celkem často. Zřejmě si dobře uvědomuje, že alternativou dialogu a diplomatických řešení je válka. A zřejmě si rovněž uvědomuje, a není v Evropě sám, že by Evropa neměla slepě plnit úlohu „bílého koně“ Spojených států.

Rád bych připomněl vystoupení George Friedmana v Chicago Council for International Relations už v roce 2015, kde vyjádřil přesvědčení, že skutečným cílem mocenských zájmů Spojených států není Ukrajina, ale pokud možno nevratné poškození vztahů Německa s Ruskem.

Doslova řekl, cituji: „Idea evropské výjimečnosti bude první obětí. Vznikne konflikt. Už tu byl konflikt v Jugoslávii. A teď tu máme další na Ukrajině. Pokud jde o vztah USA k Evropě: My nemáme žádný vztah s Evropou. Máme vztahy s Rumunskem, máme vztahy s Francií a ano, i s Německem. Avšak neexistuje nějaká jednotná Evropa, se kterou bychom mohli mít nějaký vztah.“

To ruský prezident Vladimir Putin se před Macronem vyjádřil v tom smyslu, že pokud Ukrajina vstoupí do NATO, půjde de facto o vyhlášení války. Třeba i jaderné. Co tímto vyjádřením sledoval?

Já jsem tomu rozuměl trochu jinak. A sice tak, že řekl, že Krym je považován Ruskem za jeho součást. Nadhodil otázku, co by se stalo, kdyby Ukrajina byla skutečně členem Severoatlantické aliance a pokusila by se získat tento poloostrov vojenskou cestou zpět. Nutně by došlo ke konfrontaci s NATO. V této souvislosti připomněl, že Rusko je jadernou velmocí. A v návaznosti na to se prezidenta Macrona zeptal, jestli by si přál, aby Francie bojovala s Ruskem.