Témata, o nichž často hovoříte, se díky předsedkyni Státního úřadu pro jadernou energii Daně Drábové dostala i do předvolebních debat. Kandidátka do krajských voleb ve Středočeském kraji vystoupila v Liberci jako předvolební tahák hnutí Starostové a hovořila mimo jiné o tom, že se od otázky jaderné bezpečnosti přeorientovává na obecnější otázky, bezpečnost a bezpečí, a v té souvislosti uvedla, že jste ji k tomu inspirovali vy a profesor Bárta. Jak se vám to povedlo?

Profesor Bárta už před nějakou dobou založil něco jako think-tank, jak se teď říká, který nazval Dynamika komplexní společnosti. Pozval tam také Danu Drábovou, takže se občas vidíme, občas si povídáme, jsou tam i další lidé, historik Martin Kovář, abych zmínil alespoň někoho dalšího. Já do politiky nejdu, ale když jsem uvažoval o tom, co mám číst a na co si mám dělat názor, tak jsem si říkal, že ta největší politika je vlastně voda a ovzduší, že to jsou ty nejvíc veřejné věci. A že tu vždy bude hodně lidí, kteří budou dělat to mocenské pojetí politiky, tedy volební programy, a to být zvolený. A hnutí Starostů vnímám jako jedno z těch nejlepších proto, že mají zkušenost s místními lidmi. U starostů, když se něco povede, nebo nepovede, je to vidět. Přijedete do města a pochopíte, jestli město nebo obec jsou spravované dobře, nebo špatně už jenom tím, jak se projdete po náměstí nebo po návsi. Je to dobré pojetí té apolitické politiky, kdy se nejedná o žádné velké myšlenky, ale o to, udělat něco dobrého pro ty místní.

A začíná tedy bezpečnost přebíjet v důležitosti ostatní témata?

Je to jeden z hodně závažných problémů. Většina lidí ji teď redukuje na problém uprchlíků. Ale já to řeknu jinak. Budoucnost je stále hůř odhadnutelná. Když Mervyn King, což je bývalý guvernér Bank of England, mluví o budoucnosti, jako jeden ze základních termínů používá spojení „radikální nejistota“. Radikální nejistota je to, že nevíme, co bude. Riziko je to, co s určitou pravděpodobností buď přijde, nebo nepřijde a co můžeme finančně ohodnotit, alespoň relativně nějak. Ale radikální nejistota je doopravdy něco, co je neznámé. A to vytváří úplně novou situaci. Ta spočívá v tom, že příprava na budoucnost se týká hlavně pojmu resilience, což znamená něco jako odolnost. Původně se ten výraz používal v ekologii, třeba při požáru lesa, jak rychle je les schopen zase znovu vyrůst a obnovit se. Pak se začal používat i v otázce klimatických změn, zejména tajfunů nebo Japonci po zemětřesení. Tedy jde o to, jak rychle jsme schopni obnovit nějaký pořádek, dodávky vody, potravin a energie do postižených oblastí.

A ke zvládání jakých nepříjemných podmínek se slovo resilience používá nyní nejčastěji?

V téhle době se slovo resilience týká toho, že nevíme, kdo je nepřítel, jakým způsobem zaútočí, jaká vznikne nová koalice a kde. Víme, že v čase hybridních válek je útok tanků velice nepravděpodobný, ale to, co je pravděpodobné, jsou internetový útok, zkreslení situace, zanesení strachu, různé falešné zprávy nebo něco podobného. Národ, který chce obstát v situaci mnoha útoků různé závažnosti – potravinová bezpečnost, energetická, nedostatek vody – musí být resilientní. A ta resilience začíná už na osobní úrovni, že máte určité vzdělání a kritické myšlení a nevěříte všemu, prostě se nenecháte zblbnout. A takhle to vlastně pokračuje dál. A když se vrátím k Daně Drábové, tak si myslím, že doopravdy vidí ten rizikový svět, do něhož se posouváme. A v tomhle světě je docela důležité nepodlehnout panice, a to je možné tehdy, když se o politiku zajímáte jinak než jako volič.

Lidé se ale o tyhle věci málo zajímají, aktivně je odmítají, například klimatické změny, tváří se, jako že nic takového není. Často ale dochází k situaci, že problém, který vytěsníte nebo který vyhodíte dveřmi, se vrací oknem. A v té chvíli je reakcí strach až panika, která v našich podmínkách má často formu strachu z islámu. Ale jedná se podle mého názoru o celou řadu různých strachů, které pojmenováváme – teď zrovna třeba islámské uprchlíky, což je reálné nebezpečí, ne že by nebylo – ale pod touto jednou obavou se toho skrývá mnohem víc.

Důvodem k obavám jsou třeba i povodně či naopak sucha. Máme je brát jako varovný signál, nebo jako něco, co zažívaly i předchozí generace, a tak se nad tím příliš nevzrušovat?

Před časem dal pedolog Zdeněk Vašků se svými spolupracovníky dohromady databázi asi třiceti tisíc údajů z kronik o různých klimatických extrémech a povodních, třeba i kobylkách. Mě překvapuje, že dlouho nebyly kobylky, to je jev, který bych historicky čekal, že nastane. Z té databáze, která je poměrně obsáhlá a sahá až někam ke konci středověku, je patrné, že tady všechno bylo, všechny možné blesky i zemětřesení v Čechách, všechna možná sucha, děsivé mrazy a tak dále. Ale když si vezmete frekvenci výskytu, zjistíte, že extrémů je mnohem víc. Ale pro mě je důvodem k obavám to, že lidí je hrozně moc, že dříve nebo později přijde do nějaké hustě osídlené oblasti, což může být Čína, Indie, Pákistán nebo kamkoli jinam, dejme tomu sucho nebo slabý monzun a neurodí se dost potravin. V letošním roce jsou ceny obilí dost nízké a přebytky potravin ve výši nějakých dvou procent vytvářejí falešné zdání, že potravin je nadbytek. Podle mého názoru je ale svět čím dál tím zranitelnější, a tím, jak je propojenější, tak problém, který se objeví bůhvíkde, že by po tom dřív neštěkl ani pes, se nás najednou začne dotýkat.

Je pro nás kupříkladu varovné, že Labe má nejnižší hladinu za posledních asi šedesát let a že jsou k vidění kameny s vyrytými letopočty, v nichž byly kvůli nedostatku vody v Labi naposledy vidět?

Tohle je pro mě znepokojivé z toho hlediska, že srážky na území České republiky jsou dlouhodobě v celoročních průměrech vyrovnané. Takže to není tím, že by padalo o moc méně vody. Je to až vzácně vyrovnaná statistika, možná jsou srážky dokonce i o něco větší, než bývávaly. Ale projevuje se špatná schopnost krajiny vodu pohlcovat. Uvedu konkrétní příklad. Geologický ústav sídlí v Suchdole a koncem srpna tam přišel déšť, za odpoledne 15 až 20 milimetrů. V našem okolí jsou spíš černozemní půdy, které jsou často na opukách, to znamená na substrátu, který vodu dobře saje. A po těch 15 až 20 milimetrech srážek jsme zjistili, že okolní pole jsou pokrytá vrstvou vody 10 až 20 centimetrů, že půda vodu nevzala. Ale v místech, kde se voda přelila do příkopů, kde bylo najednou až 60 centimetrů vody, se to najednou vsáklo snadno.

Co bylo za nepropustností té zemědělské půdy?

Jednak udusáním zemědělské půdy a jednak když používáte herbicidy, vymlátíte veškerou půdní faunu, která půdu nakypřuje. Organické látky od sebe v půdě oddělují takové polyedry, drobné mnohostěny půdy, že se voda potom lépe vsakuje právě do mezer mezi jednotlivými půdními částicemi. Takže pokud voda z takového pole kamsi odteče a nevsákne se, je výsledkem poměrně sucho. A s tím souvisí i jiná špatná zpráva, alespoň pro mě, a to jsou nízké výkupní ceny mléka. Zemědělci říkají, že mají náklady – dejme tomu – osm korun na litr mléka a že se vykupuje – dejme tomu – za šest korun. A když se podíváme, co se s mlékem u nás děje, tak se hodně vozí do Německa a z Německa k nám se vozí sýry, což je ekonomicky doopravdy hloupé. Podstatné je, že když máme málo krav – máme jich polovinu na hektar, než mají Němci – máme málo organických hnojiv. Proto horší kvalita půdy způsobuje větší vysychání, voda se nevsákne tak, jak by to bylo u té dobré půdy. Ale nikoho to nevzrušuje až na ty zemědělce, chudáky naše, kteří uvažují, že se zbaví dalšího počtu krav. Pokud tohle bude trvat delší dobu, tak to povede ještě k dalšímu znehodnocování půdy.

Čím to, že zhoršování kvality půdy nikoho u nás kromě zemědělců nevzrušuje?

Zemědělství bereme jako něco, co nám má dodat laciné a kvalitní potraviny. Ale cílem zemědělství je také udržet krajinu v solidním stavu a předat ji dalším generacím. Podobně jako cílem lesáků mají být i mimoprodukční funkce lesa, tedy ne ani tak to, kolik kilogramů dříví dostanou z nějakého hektaru, ale že se jedná o mikroklima. Zase uvedu příklad, který mě hodně zaujal z výzkumů poslední doby. Nad Zemí existuje něco, čemu se říká hraniční planetární vrstva. Je tak jeden nebo dva kilometry vysoko a poznáte ji, když letíte letadlem, že je to taková hnědě zakalená část, protože větší část znečištění je pod touto planetární vrstvou. A výška téhle vrstvy závisí na tom, jaká je teplota dole na Zemi. Takže když v Americe zkoumali, co to dělá na jaře nad velkými plochami lesů, tak se planetární vrstva posouvala o dvě stě až čtyři sta metrů nahoru podle toho, jak moc olistěné jsou stromy. Les, v tomhle případě jeho tepelná bilance, přesně určuje, jak je planetární vrstva vysoko a jestli je soudržná.