Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Ano, je co slavit a je co slavit oprávněně. Nesamozřejmost vzniku a existence republiky museli v uzlových okamžicích 20. století Češi za cenu lidských obětí a utrpení obhajovat. A já myslím, že právo na existenci svobodného státu jsme úspěšně obhájili. To, zda někteří říkají, že jsme republikou rozkradenou a rozprodanou, to je obvyklá pěna dní. To hlavní přece je, že tu stále jsme. Existence Československa podmínila i zachování českého národa.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Tato země je naše do té míry, do jaké skutečně a opravdu stojíme a bojujeme za to, aby naše doopravdy byla. A tam už to, jak se kolem sebe dívám, moc slavné není. Zdá se mi, že příliš snadno podléháme vnějším zájmům, své zájmy jim snadno obětujeme a podřizujeme se jim.

A co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále…

Já s těmito názory nikdy nesouhlasil. Jsou to názory části předlistopadového disentu a postoje některých polistopadových intelektuálů a politiků typu Petra Pitharta, které ale nikdy nenašly oporu mezi běžnými lidmi.

Český národ po celé 19. století sílil a nabýval sebevědomí v hospodářské, kulturní, sociální i společenské činnosti. Jedinou vytouženou, ale dosud nenaplněnou ambicí, se kterou Češi vstupovali do 20. století, byla emancipace politická. K té otevřela Čechům cestu první světová válka se svými důsledky. Jinak řečeno: svůj vlastní samostatný stát jsme chtěli, směřovali jsme k němu a dosáhli jej. A bylo to správně.

Co pro vás znamenají pojmy národ, vlast, národovectví a vlastenectví?

Nedotknutelné hodnoty, které nám zanechali naši předci a o které jsme povinni s úctou pečovat?

V jakém stavu je naše země podle vás dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Žádné vážné důvody ke stýskání bychom neměli mít. Za to by nás snad naši předkové mohli pochválit. Pořádně by nás zpohlavkovali za to, jak snadno přistupujeme na relativizaci, či dokonce převyprávění našich dějin, a správně by nás vybídli k většímu sebevědomí a větší důvěře v naše vlastní síly.

Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A podle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zalezlí čecháčci a xenofobové a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?

Nejprve se zastavím u slova „čecháček“, které mě nesmírně popuzuje a pro jehož popularizaci v Čechách toho udělal nejvíc Václav Havel se svými přáteli. Čecháčkem se totiž podle nich vždy myslela jakási přikrčená, zato hodně vyčuraná postava českého původu, která si valí jakousi svou kuličku výhradně vlastních zájmů, aniž je ochotna dohlédnout za špičku svého nosu a chápe celoplanetární problémy. Je to fakticky německý a proněmecký pohled opovrhující Čechy. A takový výklad já absolutně odmítám. A ty, kdo nám spílají do čecháčků a xenofobů, doporučuji ignorovat, protože to jsou přesně ti, kteří si svobodnou a samostatnou Českou republiku nikdy moc nepřáli a nepřejí.

Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu?

Ne, na žádné negativní dědictví komunismu se třicet let po listopadu nevymlouvejme. Máme být přece na co hrdí! Zásadní hospodářská a společenská transformace v 90. letech byla naším úžasným vzepětím a nesmírným úspěchem. A pokud si zachováme zbytky vlastního zdravého rozumu, pak jsem si jist, že na toto období budeme vzpomínat jako na nejúspěšnější a nejsvobodnější období našich novodobých dějin asi tak podobně, jako s úctou vzpomínali naši prarodiče na první republiku.

Není problém v odlivu zisků na Západ a to, že jsme „kolonií“?

Když Václav Klaus obhajoval „českou cestu privatizace“, tak se mu havlisté i zemanovci vysmívali a házeli mu všemožně klacky pod nohy. On si přál vytvořit prostředí, ve kterém by tady v Čechách tvořili, vyráběli a zaměstnávali noví čeští kapitalisté, kteří by považovali za přirozené a správné, že daně se odvádějí tomuto státu. Klausovu českou cestu privatizace zesměšňovali právě ti Pithartové a Zemanové, kteří lákali zahraniční firmy, podbízeli se jim nejrůznějšími investičními pobídkami a privatizovali české banky do cizích rukou. To bychom neměli zapomenout.

Co názor, že se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

A víme, co to je „naše budoucnost“? Ví to stát? Myslet na budoucnost máme každý individuálně a tak se i rozhodovat. Do svého rozvoje, a tedy do budoucnosti, mají investovat firmy. To podnikatelé se mají předhánět ve vynalézavosti a ochotě riskovat. A stát jim nemá překážet a tvářit se, že vybrané daně umí lépe rozdělit sám. Ale dnes je všechno obráceně. Úředníci v Bruselu i na českých ministerstvech nejprve podnikatele oberou o jejich vlastní peníze a o těch pod hlavičkou zázračných investic do budoucnosti rozhodují. Větu „máme více investovat do vědy a výzkumu“ považuji za návrat do dob Ústřední plánovací komise za socialismu.

Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém, a proto Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid?

Paralýza komunismu v jeho posledním desetiletí už byla tak velká, že se tomu všemu dalo smát do očí. Nechci to nijak zlehčovat, ale snad jsme přece všichni tušili, že to komunisté mají víceméně spočítané, a snili jsme o zcela jiném společenském uspořádání. Odhlédneme-li od toho, že dodnes nikdo neví, jak ona „tlustá čára“ měla vypadat, jisté je, že se přece nemusela ani konat.

Komunisté a komunismus byl rozhodně a razantně překročen, do propasti minulosti spadl sám, sám sebe zdiskreditoval a touhu po čistkách měli především ti, kterým se komunismus pomstil nejvíc – komunisté osmašedesátníci. Nakonec byli to právě osmašedesátníci, vyloučení či vyhození ze strany, kdo zůstali pravověrnými komunisty a transformaci společnosti ve svobodný kapitalismus nejvíc bránili.