V minulých dnech jsme si připomněli výročí sametové revoluce. Vy jste se k tomu vyjádřil na svém svém facebookovém profilu. Uvedl jste, že toho, jak Vám revoluce změnila život, nijak nelitujete, ale že horší je, kam jsme za těch 34 let došli. Takže kam, podle Vás?

Pro mě znamenal už celý podzim, vlastně i léto osmdesátého devátého, velké očekávání. Nebyl jsem žádný disident, ale měl jsem kontakt na některé skupiny, třeba Společnost za veselejší současnost, podepsal jsem Několik vět, a nám, co jsme trochu sledovali dění ve společnosti, bylo jasné, zvláště s ohledem na dění v okolních státech, že komunismus musí i u nás už brzy padnout. O přípravách na studentskou demonstraci 17. listopadu jsem měl informace a věděl jsem, že se tam chystá mnoho lidí, kteří nebyli organizováni a očekávalo, že se něco stane. Pochodu jsem se samozřejmě, vzhledem k postižení, nemohl účastnit. Hned po 17. listopadu jsem se zapojil do dění na okresní úrovni, až jsem se dostal do politiky. Byla to nádherná euforická doba. Těch 34 let je strašně dlouhá doba od nadšení, že si chvíli utáhneme opasky, přes proměnu společnosti, ekonomiky, až upadnutí do dnešního marasmu a bezčasí. Dnešní politici jsou pouze stíny těch politiků, kteří vedli společnost v době zásadních strukturálních změn. Samozřejmě, že i tehdy byli takoví, kteří mysleli jen na svůj prospěch, ale troufnu si tvrdit, že jich bylo málo. Dostali jsme se do doby, kdy politici myslí jen na sebe, aby se udrželi, a aby si zabezpečili svoji budoucnost, jsou ochotni ustoupit od svého přesvědčení, když si myslí, že to bude pro ně prospěšné. Už se zase otáčíme, když něco kritizujeme, zda nás nemůže někdo slyšet. Dostali jsme se do vleku Green Deal a genderové ideologie, která ničí společnost a destruuje hospodářství. K tomu si připočtěme obrovskou byrokracii, která chrlí jedno nařízení za druhým, které nám určují, jak máme žít, jak měnit svoje návyky apod. K tomu si přidejme diletantství a jsme v dnešním marasmu a bídě.

Co říci k samotným letošním oslavám a také k projevům politiků?