Jak kritickou situaci u vás v nemocnici ovlivnilo uzavření celého okresu Cheb před dvěma týdny?

Nechci to zakřiknout, ale poslední dva-tři dny trochu poklesl příliv pacientů, už nemáme příjem dvacet pacientů za den, ale pohybujeme se mezi deseti až patnácti. Takže zlepšení je vidět. Určitě ale nejásáme, intenzívní péče je pořád našlápnutá, pořád tam bojujeme o místa. Rozhodně nejsme v luxusním prostředí, že bychom měli tři-čtyři lůžka volná.

Ale stav, kdy jste neměli kam dávat nové a nové pacienty a nemohli úplně všem poskytovat náležitou péči, už neplatí?

O standardní pacienty nejde, ty přijímáme stále, ale jde o intenzívní péči. U té je nutné vybírat z pacientů, kteří mají v případě rapidního zhoršení šanci na přežití, a z těch, kterým je zbytečné „dávat šanci“, když jejich pravděpodobnost přežití je blízká nule. Ti druzí se na intenzívní péči nedostanou. Vždy je to na základě výběru s přihlédnutím ke kvalitě života, k přidruženým chorobám, k rozsahu onemocnění a samozřejmě k věku. Věk by však neměl být jediným kritériem. Může vás to dostat do situace, kdy budete mít stejně staré a stejně nemocné pacienty, ale když budete mít jen jeden ventilátor, tak se budete rozhodovat – no, nevím – snad jedině losem v tu chvíli. Teď už naštěstí nejsme v situaci, kdy jsme se museli rozhodovat, že se nedostane intenzívní péče pacientům, kterým bychom v dobách tzv. mírových šanci dali, byť bychom věděli, že je malá. Ale když máte volné postele, šanci tomu člověku dáte. Když je málo zdrojů, málo ventilátorů, málo personálu, tak lidé s touto perspektivou už nemají šanci, že by se do intenzívní péče dostali. Obávám se, že se to posune do Středočeského kraje. A jestli ten vrchol zažije i Praha, tak lidé teprve uvidí, co jsme tu zažívali my. Nepřeji to nikomu, ale nelze to vyloučit. Praha se tomu neubrání, protože zavření okresů přišlo poměrně pozdě.

Zaregistroval jsem děsivou statistiku chebské nemocnice, že z deseti pacientů na ventilátorech devět zemře. Čím je to způsobeno? To jsou k němu připojovány už jen skoro beznadějné případy?

Ta čísla přesně neznám, ale odhaduji, že osm až devět pacientů z deseti skutečně umírá. Pacienti přijdou s tím, že jsou dušní. Nejdřív potřebují jenom kyslík s nějakou maskou, během jednoho-dvou dnů – někdy i rychleji – se zhorší natolik, že je nutné high flow, vysokoprůtoková aplikace kyslíku. Na tom zase vydrží den-dva, pak přichází ke slovu neinvazívní ventilace. Tam už potřebují ventilátor. Člověk dostane speciální masku, která mu pomáhá dýchat. Pak po různě dlouhé době řada lidí dospěje do fáze intubační. Zatímco na neinazívní ventilaci jsou lidé ještě při plném vědomí, tak, bohužel, při intubaci je nutné pacienta kompletně uspat. Ale stejně tam většina pacientů přes veškerou snahu umře. Když je to mladý člověk a má perspektivu, tak je ještě poslední šancí ECMO. Ale i to ECMO jsou v podstatě omezené zdroje. Na ně také nemůžete dávat pětasedmdesátiletého člověka, jehož prognóza je špatná i na tom ECMO. Posílají se tam lidé čtyřicetiletí nebo padesátiletí. Ve středu jsme posílali mladého Vietnamce, 94. ročník, s rozsáhlým zápalem plic do pražské Všeobecné fakultní nemocnice. Pokud by se jeho stav zhoršoval, měl by šanci na ECMO.