Proč Petr Pavel uvádí tolik pokřivených informací o své minulosti?

Nevím. Třeba v knize V první linii uvedl listopad 1983 jako datum, kdy se stal kandidátem Komunistické strany Československa (KSČ). Jiné datum však lze zjistit z materiálů, které sám publikoval. Tyto pasáže jsou sice začerněny, ale přes ono začernění prosvítá přesné datum z února 1983. To je diametrální rozdíl. V rozhovoru uvádí, že se do Prostějova dostal ještě před podáním přihlášky do strany, reálně ji podal ještě na škole, aby se do Prostějova dostal. Nicméně na škole si podal přihlášku až v posledním semestru, tedy na poslední chvíli, což rozhodně nebylo obvyklé. Nejaktivnější podávali přihlášky již v prvním semestru, případně ještě před nástupem.

Ostatně naše armáda má v současné době minimálně dvě osoby v generálské hodnosti (nedávno snad i čtyři), které zahájily své vojenské vysokoškolské studium na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě, a tedy mají charakter politruků. Procento politruků mezi generály se tak nyní výrazně neliší od procenta politruků mezi generály Československé lidové armády v roce 1989.

To si děláte legraci, že?

Nikoli, to je fakt, který si můžete snadno ověřit. Takže členství v komunistické straně bych u Petra Pavla neřešil. Nacházel se v prostředí, kde stranická organizovanost vojáků z povolání přesahovala 95 %. Neneslo mu to žádná pozitiva a sociální jistoty. Na druhou stranu mu to nepřinášelo žádné komplikace, jak v rozhovoru sám uvádí. Komplikace mu prý přinášela jeho prostořekost, což je mi vcelku sympatické, neboť jsem na tom byl podobně.

Řešil bych tedy pouze skutečnost, že realitu z nějakého důvodu znatelně upravoval. Ono datum se dá snadno ověřit, protože kandidátská lhůta byla dvouletá a členem strany se stal na jaře roku 1985.

Zaskočil jste mne spíše tím procentem bývalých studentů politické akademie mezi generály...

Dvě jména bych mohl uvést zpaměti, další generály bych musel hledat, stejně jako přehršel plukovníků. Možná i toto je symptomem onoho neutěšeného stavu naší armády, obecně označovaného jako obrácená pyramida, protože ve vojenském ústředí máme podobné množství generálů a plukovníků jako na podzim 1938. Dnes bychom ale více než milionovou armádu nezmobilizovali, neoblékli a nevyzbrojili.

Právě Petr Pavel, bohužel, však na tomto systému celé desetiletí participoval a ani v nejvyšší vojenské funkci se mu v žádném případě nijak nevzepřel. Takže těžko by s ním cokoli dělal i ve funkci vrchního velitele, pokud by vůbec něco dělat mohl.

Vraťme se k jeho životopisu. Na jednu stranu mlží, na druhou stranu vyvěsil osobní materiály na svých stránkách. Co za tím hledat?

Zveřejnil pouze svůj osobní spis, vedený do konce 80. let. Každý voják z povolání měl a má svůj osobní spis. Pokud jde o období lidové armády, u spousty důstojníků existovaly takzvané dva originály. Ve většině údajů byly zaměnitelné, ale nemusely být zcela totožné. Dnes se jeden z nich nachází ve Správním archivu  Armády ČR v Olomouci (je ukončen s jeho odchodem do výslužby) a je možné do něho nahlédnout až po sto letech od narození dotyčného. Druhý se nachází v Archivu bezpečnostních složek a je badatelsky přístupný. Na svých stránkách vyvěsil ten druhý spis, k tomu olomouckému smí pouze on sám, nebo někdo, komu by to byl ochoten povolit.

Když jste ověřoval slova jeho zpravodajského spolužáka Pavla Beneše, který jej těžce pohaněl, co jste zjistil?

Jako historik k Pavlu Benešovi přistupuji jako k historickému pramenu, k pamětníkovi. Nejsem státní zástupce, takže nežádám po panu Benešovi nějaké důkazy, jako jistý generálův obhajovatel. Jako historik jsem povinen nejprve provést kritiku pramene. Zjednoduším to, existuje kritika vnější a vnitřní. U té první zjišťuji, jestli je dotyčný opravdu pamětníkem. U druhé kontroluji, jestli skutečnosti, které vyslovil, mohu potvrdit z jiných, na něm nezávislých zdrojů.

V prvním případě to, že Beneš byl opravdu frekventantem kursu, potvrzuje sám Petr Pavel i jeho dva další kolegové, což považuji za dostačující. Pokud jde o vnitřní kritiku, tak se musím dívat na to, co vlastně říká. A on tvrdí, v čemž se liší od tvrzení Petra Pavla, že náplní kurzu byla mimo jiné takzvaná agenturní činnost. Tedy například vytipování osob vhodných pro případnou spolupráci, případně jejich získání, dále způsob navazování kontaktů s řídícím pracovníkem či dalšími zdroji, které by mu byly agenturně předány. Způsob komunikace. Letmé předání či tajná schránka a podobně. Pavel Beneš tvrdí, že tím vším ve třetím semestru prošel. Srovnávám jeho tvrzení se třemi na sobě zcela nezávislými zdroji.

Prvním je kniha sovětského rozvědčíka a později defektora Viktora Rezuna-Suvorova. Jmenuje se Akvarium a vyšla také u nás. Bývalý důstojník sovětské Hlavní správy rozvědky zde popisuje vzdělávání ve zpravodajském kurzu a to, co popisuje, se opravdu podobá tomu, co uvedl Pavel Beneš. Vzhledem ke skutečnosti, že zpravodajský kurs u nás a v Sovětském svazu byl do určité míry podobný, tak dávám první plus pro Beneše.

Jako druhý nezávislý zdroj můžeme vzít materiál, který v listopadu 2022 publikoval Deník N. Jemu byly v Archivu bezpečnostních složek nabídnuty materiály týkající se obdobného kursu, který byl zahájen o rok dříve. Měl označení D1, kdežto kurs Petra Pavla byl označen D2. Tam je neprosto zjevně popsáno, že ve třetím a dalších semestrech byla jedním ze stěžejních předmětů agenturní práce. Další plus pro Beneše.

A počátkem září 2022 publikoval redaktor Jiří Pšenička v Seznam Zprávy hodnocení tehdy ještě kapitána Petra Pavla z počátku roku 1990, přičemž značná část hodnocení je věnována výsledkům jak v teoretické, tak i v praktické přípravě agenturní práce. Jako ještě další podpůrný argument může být zjištění Jany Bobošíkové, že jedním z lektorů toho kursu byl československý zpravodajský důstojník Ján Sovjak, který působil ve Švédsku v době atentátu na Olofa Palmeho. Třetí plus pro Beneše, takže je vcelku zjevné, že o náplni třetího semestru kursu říkal pravdu právě Pavel Beneš, nikoli Petr Pavel.

Nicméně v Pšeničkou zveřejněném dokumentu se psalo, že Petr Pavel kurs absolvoval teoreticky i prakticky. „Realizované akce byly promyšlené, zodpovědně připravené,“ píše se tam také. Co si pod tím můžeme představit?

To, co popisuje jak Pavel Beneš, tak Viktor Suvorov. Tedy vytipování a kontaktování určitých osob, které by mohly sloužit jako případné zdroje informací. Cvičili se na občanech republiky. Beneš popisoval, jak při krmení holubů získal důvěru člověka až takovou, že ho ten dotyčný pozval k sobě domů. Takže splnil zadání.

Šlo o zájmové osoby, nebo jen o praxi?  

Doufejme, že pouze o praxi. Vyučujícím v kursu prioritně nešlo o to, aby od vytipované osoby získávali informace, ale o schopnosti účastníků kursu. O to, že umí někoho zblbnout, aby mu otevřel své nitro a začal pracovat pro vnitro. Nicméně šlo v podstatě pořád o zkoušku. Tak byli cvičeni, a vzhledem k tomu, co je psáno v hodnocení z počátku roku 1990, tak Petr Pavel v tom dosáhl výborných výsledků.

Jak byl pro takové studium disponován?

Petr Pavel po absolvování vysokoškolského studia nastoupil k tehdejšímu 22. výsadkovému pluku, kde se stal velitelem čety v rámci 1. praporu. Ten byl určen pro vojenský průzkum na operační úrovni. Oni se měli dostávat do blízkého týlu předpokládaného protivníka a zjišťovat nejdůležitější informace. Tedy, kde se nacházejí velitelská stanoviště a prostředky taktického jaderného napadení. Po jejich zjištění se mohli rozhodnout dvojím způsobem. Buďto vše pouze hlásit a stáhnout se z bezprostřední blízkosti, protože by se dal čekat takzvaný předstihující úder.

Druhá možnost, na kterou byli cvičeni také, že se svými silami pokusí tyto prostředky eliminovat. Podobně byli školeni také absolventi vojenských kateder, určovaní do funkcí velitelů čet motostřeleckých a tankových jednotek. Pokud by byla šance se dostat s tankem, bojovým vozidlem pěchoty či obrněným transportérem na vzdálenost 1-2 km, tak bylo povinnost pokusit se nalezený cíl zničit palbou z lafetovaných zbraní. U průzkumníků to bylo podobné, ti se však pohybovali pěšky a měli pouze nesené zbraně, takže tam se vzdálenost snižovala asi na 500 metrů. Ovšem také zde bylo jejich povinností pokusit se nalezený cíl zničit i za cenu sebeobětování.

Zmíněné prostředky byly a jsou velmi dobře chráněny, takže šlo zcela jistě o sebevražedné mise. Nicméně taktické řízené střely s jadernou hlavicí bylo možné zničit i přesným zásahem z pancéřovky či z kulometu. A zničení prvku, který by dokázal odpálit jadernou zbraň o síle pěti až deseti Hirošim, za pouhou cenu pěti výsadkářů (případně jednoho obrněného vozidla), to rozhodně stálo za riziko. A takto jsme byli v 80. letech cvičeni všichni – většina nás absolventů pouze teoreticky, výsadkář Petr Pavel při mnoha praktických nácvicích.

Jeho první funkce v armádě tak rozhodně nebyla procházkou růžovým sadem, neodseděl si ji v kanceláři, nezřídka byl nucen sáhnout, stejně jako bezprostřední podřízení, na samé dno sil. Ostatně druhá strana cvičila své vojáky speciálních sil naprosto totožně, tato skutečnost přetrvává u oné hrstky prostějovských vojáků dodnes.

Takže zpravodajský učeň, komunista a důstojník lidové armády. Pak následně zůstala hlavně kariéra a Pavel se na jejím konci dostane do nejvyšší funkce NATO. Jde to k sobě?

Je fakt, že v období, kdy Pavel procházel nejvyšší prověrkou, tak v čele Národního bezpečnostního úřadu stál Tomáš Kadlec, který si nyní odpykává trest odnětí svobody. To zjistil kolega Petr Blažek. Další věcí, kterou ale nemohu ověřit, protože na to nejsem odborníkem, je, že v té době došlo k určité změně metodiky prověřování. To také tvrdí Petr Blažek, jehož akribii v těchto záležitostech považuji za zcela nezpochybnitelnou.

Pokud jde ale o skutečnost, že byl postaven do čela Vojenského výboru NATO, nejde rozhodně o žádnou neobvyklost. Již několikrát jsem uvedl, že v této funkci působil v letech 1961 až 1964 německý generál Adolf Heusinger, v létě 1942 jeden z nejbližších spolupracovníků Adolfa Hitlera, a v letech 1971 až 1974 německý generál Johannes Steinhoff, letecké eso se 176 sestřely (první v prosinci 1939, poslední v dubnu 1945). Proti nim nějaký kapitán Československé lidové armády, proč by to měli řešit?

Musíme si uvědomit, o jakou funkci jde. Není to funkce velitelská. Je to funkce expertní a navíc rotační. Její obsazení je plně závislé na dohodě jednotlivých náčelníků generálních štábů členských států NATO. Takže teoreticky do toho nemohou vstupovat politické vlivy. Pokud jde o obsah funkce, tak šéf Vojenského výboru má dvě úlohy. Stojí v čele výboru, kde působí jednotliví zástupci z jednotlivých zemí, přičemž jde o faktické spojky mezi generálním sekretariátem NATO a armádami členských zemí po stránce vojenské. Jednání probíhají každý týden, a to v návaznosti na jednání politická a diplomatická. Šéf výboru navíc předsedá zasedání náčelníků generálních štábů členských zemí, které se koná několikrát za rok.

Petr Pavel nebyl velitelem vojsk NATO. Vojenské velení aliance je zcela nezávislé a, upřímně řečeno, je většinou v rukou Američanů. Způsob volby předsedy Vojenského výboru je něco jako volba papeže. Náčelníci generálních štábů jednotlivých států vytvoří cosi jako konkláve a jednoho mezi sebou vyberou. Petr Pavel, když vybírali nového adepta, měl tři výrazná pozitiva, která pravděpodobně rozhodla.

Za prvé, měl podporu Američanů, jejichž hlas je i v tomto „konkláve“ velmi silný, navíc měl podporu Francouzů, což se sice podceňuje, ale je to velmi důležité. Za druhé, Petr Pavel velmi dobře hovoří anglicky i francouzsky, přičemž zvláště frankofonní země si zakládají na tom, že francouzština je druhým jednacím jazykem. A za třetí, šlo o věc politicko-propagační, protože nastal čas, aby byl do čela výboru zvolen někdo z východní Evropy. Trochu podobné to bylo s Janem Kavanem, když se stal předsedou Valného shromáždění OSN.

O Pavlovi zatím vyšly, podle mých informací, tři knihy. Všechny jsou k jeho osobě dosti servilní. Proč?

Říkejme spíše „více vstřícné“. Ony knihy napsali novináři, tedy v nejlepším případě poučení laici. Přičemž míra jejich poučenosti je někdy tak vysoká, že ji ani není vidět. I když si všichni takoví tazatelé myslí, že ano, tak to nejsou žádné rozhovory Karla Čapka s Tomášem G. Masarykem.

No, Čapek byl vůči Masarykovi také více vstřícný...

To máte pravdu. Vysoká vstřícnost je znát i z některých Čapkových vyjádření. Nicméně Čapek byl standardním vzdělancem své doby, navíc i geniálním spisovatelem. Dnešní tazatelé za ním ve vzdělanosti i v genialitě poněkud zaostávají.

K oné vstřícnosti ohledně Petra Pavla také přispívá určitý „americký styl“ při psaní rozhovorů se žijícími lidmi či jejich biografií. Zbavili jsme se sovětského stylu psaní, což byl jeden extrém, ale úspěšně se blížíme extrému druhému, komerční závislosti tazatele na předem daném vyznění rozhovorů. Pokud jde o knihu V první linii, tak novinář jako tazatel prokazuje takové neznalosti národních dějin, že lze skoro říct, že je v tom oboru prakticky negramotný.

Ano, ve zmíněné knize autor Vladimír Mertlík položil otázku, zda v roce 1939 měla armáda bránit republiku. Nicméně v tom roce už přece bylo po Mnichovu, byli jsme bez opevněného pohraničí, čekal nás Protektorát Čechy a Morava. Zjevná chyba...

Ano. Takových nesmyslných chyb je tam výrazně více. Byla by to relevantní otázka pro rok 1938.

Ostatně v odpovědi Petr Pavel rok 1938 zmiňuje již správně. Vždyť na to by přišla i všímavější sekretářka...

Ta kniha vyšla v Academii, což je naše snad nejprestižnější vědecké nakladatelství. Nechápu, jak jim tyto věci při redakční práci mohly uniknout.

Další nesmysl, který tazatel uvádí, spočívá v tvrzení, že naše armáda byla připravena v letech 1951 až 1954 zaútočit v čele socialistických vojsk na Západ. A odkazuje na jakési vojenské plány. Je mimo o celých deset let, protože tyto plány, publikované v knize Plánování nemyslitelného, pocházely z let 1961 až 1964.

Další lapsus, který mohl být i žalovatelný, se týká únorových událostí. V otázce se praví: „Rok 1948, ministrem obrany je hrdina od Sokolova, Buzuluku a nevím odkud ještě. Později agent KGB a StB...“ Zde je zřetelně vidět, jak se ten pán v naší historii topí. Házení viny za rok 1948 na Ludvíka Svobodu je nesmyslem, který byl na odborné úrovni několikrát prokázán, drží se jej pouze několik novinářských šmoků. Stačilo by, kdyby si dotyčný o problematice tu a tam něco přečetl. Ludvík Svoboda se v únoru 1948 choval naprosto totožně jako jeho vládní kolega Jan Masaryk, přičemž oba vycházeli z politické linie, kterou držel tehdejší president Edvard Beneš. Nemluvě o zahraničním tlaku, jemuž byly právě tyto tři osoby velkou měrou vystaveny, což je stále ještě málo objasněným faktem.

O Ludvíku Svobodovi víte hodně, neboť připravujete jeho biografii...

Jste dobře informován, připravuji. A v knize se objeví materiál, který mi nezištně poskytl kolega Michal Macháček, jenž jej získal z moskevských archivů. Když Sověti v roce 1965 navrhli, že Ludvíka Svobodu vyznamenají k 70. narozeninám titulem hrdina Sovětského svazu, prezident Antonín Novotný protestoval u sovětského velvyslance. Svůj protest zdůvodnil právě Svobodovým chováním v únoru 1948. Tehdy prý vykonával pouze Benešovy příkazy a k „vítězství pracujícího lidu“ došlo ne díky jeho pomoci, ale spíše naopak.

Když jsme u těch tuzemských historických osmiček... V roce 1938 jsme se měli podle Pavla bránit proti Hitlerovu Německu, ale v roce 1968 to proti armádám Varšavské smlouvy vlastně nešlo. Co vy na to?

Pokud jde o rok 1938, Petr Pavel se drží toho, že bylo naší povinností se bránit. Jeho názor plně sdílím, ne jako bývalý voják, ale jako historik, který má k problematice nastudováno velmi mnoho materiálů. Můj názor vychází nikoli z toho, že by naše branná moc byla plně připravena, ale z toho, že k válečné akci na podzim 1938 nebyli plně připraveni Němci. Zatím jsem ale nenašel nakladatelství, které by bylo ochotno knihu s takovou interpretací vydat.

Pokud jde o rok 1968, tak s Petrem Pavlem opět souhlasím, ale s jiným zdůvodněním. Faktem je, že naše armáda vůbec nebyla připravena byť jen přemýšlet o odporu vůči agresi ze strany tehdejších spojenců. Navíc nebyly k dispozici žádné informace. Jakékoli indicie byly maskovány odkazem na vojenská cvičení a podobně. Nezvratným faktem je skutečnost, že nikdo z našich tehdejších politických a vojenských špiček si nedokázal představit, že by k něčemu takovému došlo.

O roce 1968 jsem napsal dvě knihy, jedna z nich se jmenuje Bratrská agrese. Snaží se vyrovnat se současnými převládajícími báchorkami, že onomu demokratizačnímu procesu šlo o jakousi likvidaci komunistického monopolu. Jde o naprosto totožné představy, jež přinášeli tehdejší okupanti, kteří tvrdili, že u nás začínala kontrarevoluce. Je to stejná argumentace, jen jinak nazvaná. Zde se mi líbí přirovnání Františka Ringo Čecha, který kdysi drsně označil „socialismus s lidskou tváří“ za stejný nesmysl jako „liberální křídlo SS“.

Sovětská armáda se zde chtěla rozmístit nejpozději od poloviny 60. let, a to kvůli dislokaci jaderných zbraní. Od 1. září 1968 začínala platit smlouva o nešíření jaderných zbraní, přičemž tyto mohlo mít legálně pouze pět armád – americká, britská, čínská, francouzská a sovětská. Tyto armády je však mohly mít nejen na svém území, ale kdekoli, kde byly umístěny. Ve středoevropském prostoru zbývalo v létě 1968 jen několik zemí bez rozmístěných jaderných zemí, přičemž Československo mezi ně patřilo. Moskva prostě nebyla schopna akceptovat, aby se ve středoevropském prostoru nacházela spojenecká země s touto předností, či handicapem, vyberte si sám. Na tuto skutečnost se všichni snaží velmi usilovně zapomenout, ale podle mne jde o hlavní důvod „bratrské agrese“.

Ohledně roku 1989 Pavel říká: „Přes některá notoricky známá vystoupení, například tehdejšího podplukovníka Zbytka o tom, jak je připraven poslat tanky na Prahu, mohu říct, že v té době už jsem vnímal situaci úplně jinak.“ O akci Zásah existují různé záznamy, ale záznam nějakého vystoupení, kde Zdeněk Zbytek mluví o připravenosti poslat tanky na Prahu, podle mě neexistuje...

Pokud jde o podplukovníka Zbytka, tak jeho údajné prohlášení vícekrát rezonovalo tiskem. Ovšem z roku 2013 či 2014 pochází soudní rozhodnutí, že tisk je povinen se omluvit, protože jde o nepravdivý výrok. Přístup tazatele mne nepřekvapuje, o jeho neznalostech již bylo hovořeno. V tomto případě ale nechápu redakční práci našeho nejprestižnějšího vědeckého nakladatelství, že tam tuto věc, jež má snad i soudní precedens, nechali. Petr Pavel si o tom samozřejmě může myslet, co chce, ale rozhodně by měl vážit vyřčená slova, neboť v tomto případě může dojít k žalobě.

Ostatně, není to při interpretaci událostí našich dějin neobvyklé. Odkazuji na svoji nedávno vydanou knihu To ví přece každý, o které jsme se minule také bavili. Máme zažité určité interpretace historických událostí, a protože u nich existuje zdůvodnění „to ví přece každý“, tak už se dále nezkoumají.

Bude Petr Pavel pokračovatelem názorově vyhraněných prezidentů, jakými byli Václav Havel, Václav Klaus či Miloš Zeman, nebo půjde pouze o reprezentativní osobu s instantními názory?

Výrazně předbíháte dobu. Petr Pavel musí být nejprve zvolen, o čemž rozhodnou voliči. Pokud by k tomu došlo, tak by asi hodně záleželo na prvcích, které jsou mimo něj. Probírali jsme knihu V první linii. V ní se Petr Pavel na dotaz, jestli bude uvažovat o politické funkci, vyjádřil kategoricky zamítavě. Abych to řekl biblicky, tak někdy v minulých třech letech došlo k opětovnému „obrácení Pavla“ (první pochází z konce roku 1989) a on naznal, že by chtěl o funkci hlavy státu usilovat. Pro voliče by bylo zajímavé, kdyby se dozvěděli důvod této změny v jeho myšlení, případně kdo ho k této změně přivedl. Může jít o snahu jít do akce, aby neuspěl někdo jiný, může ovšem jít i o jiný důvod. Měl jsem pocit, že nosným prvkem jeho kampaně nedávno bylo heslo: „Raději já, než on!“, ale jde o pocit, jenž se postupně vytrácí.

Nejen u Petra Pavla, ale u většiny kandidátů zcela chybí jejich standardní ukotvení v politickém systému. Protože nám chybí zkušenost s nimi při předchozím politickém působení, nelze jejich chování ve funkci hlavy státu vůbec předvídat.

Proč většina prezidentských kandidátů jména svých možných hradních podřízených tají?

Možná nejsou rozhodnuti, protože je to pro ně zcela nové prostředí. A oni to jako nepolitici neznají. Platí to nejen o Pavlovi a Nerudové, kteří byli v této souvislosti ještě nedávno zmiňováni. Je třeba si uvědomit, že složení „hradního týmu“ je jedna z mála věcí, v nichž si hlava státu může prosadit svoje představy. Pro adepty hlavních funkcí jde o velmi lukrativní místa – vysoký plat, nulová odpovědnost, značná prestiž s možností získání státních vyznamenání našich i cizích, doprovod prezidenta na zahraničních cestách ve stylu luxusní cestovní kanceláře, v případě vojenské kanceláře také jmenování do generálské hodnosti. Ve všech těchto oblastech nejsou možnosti hlavy státu výrazněji omezovány.

Proto je dobré sledovat celé podpůrné týmy adeptů na funkci hlavy státu, neboť jejich působení v případném prezidentském zázemí může být dominantní. Pokud by nová hlava státu nedokázala některé své poradce zvládnout, vznikla by na Hradě kamarila, jež by mohla zastřeně či otevřeně ovlivňovat prezidentovo působení.

Jaký je vlastně váš vztah vůči Petru Pavlovi?

Dovolím si tvrdit, že naprosto neutrální. Vyjadřuji se k jeho osobě z toho důvodu, že po odborné stránce jsem schopen posoudit jak jeho působení, tak více či méně zvládnutou interpretaci téhož. Vytýkám mu hlavně chyby, jichž se přitom dopouští. Před více než 200 lety nechal Napoleon popravit bourbonského prince, což byla – dnešní terminologií – justiční vražda. Jeden z jeho nejbližších rádců mu tehdy cynicky řekl: „Sire, to nebyl zločin, to byla chyba!“

Vše, o čem jsme se ohledně generála Pavla bavili, byly zcela zbytečné interpretační chyby. Petr Pavel toho ve svém odborném životě dokázal velmi mnoho, jak v naší armádě a v alianci, tak v bojové situaci. Nemusel se proto podbízet, nemusel se snažit cokoli retušovat, nemusel o ničem mlžit.

Přesto to však dělal...

Ano, a viděl bych v tom značnou roli jeho okolí, pracujícího na imaginární svatosti a nyní ji hájící. Je zajímavé sledovat, kdo tyto – na můj vkus až příliš početné – přešlapy hájí až do oněch pověstných „hrdel a statků“. A hájí je navíc méně obratně, než je sám generál dělá. Najdeme mezi nimi podivné lidi, kteří se již v minulosti snažili získat co nejvíce požitků na státní útraty. Takže se zákonitě vynořuje otázka, v jaké nové prebendy tito sice málo obratní, ale hodně urputní obhájci doufají.

Petr Pavel má pro volby hlavy státu jeden velký handicap, který si nikdo moc neuvědomuje. Jde o dosti početnou komunitu dnes již starších a starých mužů, bývalých vojáků lidové armády. Pro většinu z nich jde o „lampasáka“, možná stále doprovázeného nejrůznějšími nelichotivými přívlastky. Záleží na tom, nakolik skousnou, že jeden z té jimi v minulosti opovrhované kasty by měl postoupit do funkce hlavy státu, a jakým směrem ovlivní své blízké.

Petr Pavel však má určitou aureolu válečného hrdiny, což u nás bylo vždy chápáno pozitivně...

Máte pravdu, v posledním století našich dějin jsme měli válečných hrdinů povícero, většinou byli chápáni pozitivně (pokud tedy mainstream nepřikázal jinak) a dostávali se i do funkcí nejvyšších. Jako historik se však opět musím vyjádřit k interpretaci. Pavlova pozice válečného hrdiny je dána hlavně tím, že onen příběh z Bosny byl zatím vyprávěn hlavně jím samým. Určitě to není příběh falešný, ovšem je značně neúplný.

Major Petr Pavel měl v té době jak podřízené, tak nadřízené (minimálně dva z nich také dosáhli generálské hodnosti), o jejich zapojení však víme jen málo či nic. VHÚ má ve své struktuře oddělení, které se zabývá zahraničními misemi naší armády. Nechápu proto, že za svoji asi desetiletou existenci toto oddělení nebylo schopno akci, jednu z nejvýznamnějších v našich nejnovějších vojenských dějinách, po odborné stránce zpracovat. Proto jsme při posuzování této akce zatím odkázáni na jediný zdroj, jako by snad šlo o válečné tažení prvních Přemyslovců. Navíc není možné zastřít, že tento zdroj a jeho sdělení jsou velmi osobní.

Volby už jsou za dveřmi. Může ještě na Petra Pavla z archivů něco vyplavat, nebo už je všechno venku?

Rozhodně není vše venku, na každého, nejen na Petra Pavla, může něco vyplavat. Zjištění některých věcí bývá občas záležitostí náhody. Odborné vytěžení archiválií druhé poloviny 20. století je nedostačující. Nikdo nemůže říci, že by nebyl dostatek finančních prostředků, jde spíše o jejich účelné využití. ÚSTR za necelých 20 let existence obdržel desetimístnou částku, která ve výsledcích není příliš vidět. VHÚ získal částku podobnou, aspoň se mu ale podařilo provést rekonstrukci hlavní budovy a vybudovat moderní depozitáře. V odborných výstupech je na tom ovšem výrazně hůře, takže zpracování našich poválečných vojenských dějin je hlavně v rukou soukromých nadšenců, a to bez štědré finanční podpory vyždímané z daňových poplatníků.