Téměř celý rok 2020 provázel nový koronavirus. Co prozradil o mezinárodních vztazích?

Už od jara 2020 říkám, že pandemie čínského koronaviru nezpůsobí v dimenzích politiky a ekonomiky nic, co by nenastalo i bez ní, ale funguje jako katalyzátor, takže způsobuje, že ty procesy jsou silnější a rychlejší. Jinými slovy, zesiluje a urychluje nevyhnutelné. Říká se, že ekonomická krize odhaluje to, na co nepřišli revizoři účtů. Analogicky se dá říci, že pandemie odhaluje, co ukrývali politici či novináři. Především se projevila obrovská křehkost současné globalizované ekonomiky a jejích komplikovaných dodavatelských řetězců. Je totiž vskutku příznačné, že pandemie vypukla právě v Číně, kam přesunula své výrobní kapacity velká část západních firem, kterým šlo o minimální náklady, protože v Číně nikdo moc neřeší hygienu a ekologii, jenže přesně tento přístup zásadně přispěl k rozšíření viru.

Projevily se i strukturální slabosti čínského ekonomického a politického modelu, jenž by samozřejmě došel na své limity tak jako tak, ale pandemie to zaručeně urychlí. A s tím logicky souvisí i vyhrocení vztahů dalších zemí k Číně, protože takřka všude se pohled na Čínu dramaticky zhoršil, a to neplatí jen pro státy, kde se to dá tak nějak čekat, tedy například pro Spojené státy americké, Indii nebo Japonsko, ale také pro Rusko, což by mělo být pro Peking opravdu důrazným varovným signálem. Celkově lze konstatovat, že pandemie dramaticky zvýšila napětí, a tím i riziko vypuknutí válečných konfliktů.

Co nám řekl o česko-ruských vztazích poté, co se řešil agent s ricinem, výroky komunálních politiků na adresu Ruska a tak dále?

Opět se ukázalo, že jsou zde dvě hlasité menšiny, jež zastávají ideologicky a emočně velmi vyhraněné postoje k Rusku. Rusofilové si ho nekriticky idealizují a usilují o co nejtěsnější spolupráci s ním, kdežto rusofobové ho zaslepeně kritizují naprosto za vše a vidí ho jako jakousi říši zla. Ale zároveň si myslím, že většina, ke které se ostatně hlásím i já sám, nesdílí ani jeden z těchto postojů. My Češi totiž máme s velmocemi všelijaké historické zkušenosti, což samozřejmě neplatí jen o Rusku, ale každopádně nás to přivedlo k racionálnímu či skeptickému, popřípadě až cynickému přístupu vůči velmocím a jejich slibům. Rusko není ani ráj, ani peklo, není to ani zachránce světa, ani jeho zhouba. Je to zkrátka velmoc, která – stejně jako jiné velmoci – prosazuje své zájmy, které někdy jsou a někdy nejsou ve shodě s našimi. To a nic jiného by proto mělo definovat i českou politiku.

Můžeme a měli bychom s Ruskem pragmaticky kooperovat, je-li to ve shodě s našimi zájmy, a naopak mu vzdorovat, pokud naše zájmy ohrožuje, ale jakási paušální idealizace nebo démonizace do racionální zahraniční politiky nepatří. Připadá mi třeba krátkozraké či přímo hloupé žádat, aby byly ruské nebo čínské firmy předem vyloučeny ze soutěže na dostavbu našich jaderných elektráren. Pokládám za málo pravděpodobné, že by soutěž vyhrály, jenže už samotná účast vyššího počtu zájemců rozšiřuje vyjednávací prostor české strany. Také to znamená příležitost pro české zpravodajské služby, které by takto mohly získat další informace, popřípadě dokonce i agenty ve strategicky důležitých firmách různých velmocí.

Rok 2020 byl plný i jiných událostí. Turecko stále přitvrzuje ve svém chování, v Náhorním Karabachu vypukl konflikt, Putin oznámil, že plynovod Nord Stream 2 bude realizován, v Polsku i Bělorusku se protestovalo, taktéž v Americe v rámci Black Lives Matter, pak americké prezidentské volby, státy Evropské unie mají za sebou další útoky radikálních islamistů… Kterou z těchto událostí považujete za nejdůležitější?

Chtělo by se možná říci, že jsou to americké prezidentské volby, jenže přes všechny své sympatie vůči Donaldu Trumpovi chápu, že změny americké zahraniční politiky za Bidena budou daleko víc ve formě než v obsahu. Každý prezident má samozřejmě nějakou svou doktrínu a osobní přístup, ale objektivní realitu světa musejí respektovat všichni, a proto se i Biden nesporně bude snažit prosazovat americké zájmy v gradujícím soupeření velmocí. Bude více sázet na smlouvy a kooperaci se spojenci, avšak jeho hlavní cíle se od těch Trumpových příliš odlišovat nebudou.

A proto říkám, že nejdůležitější událostí je podzimní válka o Náhorní Karabach, jejíž výsledek znamená skutečně zásadní překreslení geopolitické mapy post-sovětského regionu a hlavně přináší perspektivní hrozbu pro Rusko. To tam sice vyjednalo dohodu o příměří a vyslalo své mírové jednotky, nelze však popřít základní princip celé situace. Jeden politický aktér, v tomto případě Ázerbájdžán za podpory Turecka, nebo spíše Turecko prostřednictvím Ázerbájdžánu, se rozhodl silou rozbít jeden ze zamrzlých post-sovětských konfliktů a naprosto jasně uspěl. Turecko otevřelo čtvrtou frontu – po Sýrii, Libyi a Středomoří – ve svém přetlačování s Ruskem a pochybuji, že zůstane jen u toho. A ten konflikt pečlivě sledovaly i další země, jež mohou uvažovat o podobných krocích. Může to být Ukrajina, Gruzie či Moldávie, což zajisté působí znepokojení v Rusku, ovšem stejně dobře by to mohlo být třeba také Srbsko.

Byla jim v médiích věnována dostatečná pozornost nebo je koronavirus upozadil?

Záleží samozřejmě na tom, o jakých médiích se bavíme, skutečně však mám pocit, že mnohá média se pandemii věnovala víc, než by bylo správné, což mělo dva efekty. Tím prvním je právě upozadění těch dalších událostí, jelikož třeba o válce o Náhorní Karabach se v Česku rozhodně informovalo méně, než by jí příslušelo. A tím druhým je do určité míry i zhoršování sekundárních dopadů pandemie, jelikož je hodně pravděpodobné, že zdravotní stav mnoha lidí dramaticky zhoršilo právě to, že v médiích viděli a slyšeli jen a jen koronavirus. Každý lékař ví, že psychika je pro zdraví vysoce důležitá, takže neustálé hrnutí informací o pandemii muselo spoustě lidí velmi uškodit.

Média navíc mají zcela zřejmý sklon upřednostňovat výrazné osobnosti hlásající vyhrocené názory, a proto obvykle dávají největší prostor zastáncům krajních pozic, tedy popíračům na straně jedné a panikářům na straně druhé, přestože ani jedna z těchto extrémních pozic neodpovídá skutečnosti, respektive tomu, co dlouhodobě říká i mnoho odborníků, třeba ředitelů nemocnic a klinik: Ano, je to problém, vážný problém, ale nikoliv apokalypsa, takže se chovejte rozumně a přiměřeně situaci, ale nepropadejte strachu. Bohužel právě takové postoje se v médiích vyskytují spíše vzácně, takže se pak nelze divit, že se začínají polarizovat i postoje ve většinové společnosti. Tohle představuje vážnou hrozbu, která začíná být vidět a mohla by v extrémním případě dospět až k masovým nepokojům.

Jaké a případně kde můžeme očekávat konflikty v roce 2021? Kde vidíte varovné signály?

Vidím dvě klíčové rizikové zóny a v obou případech si myslím, že nějaký ozbrojený konflikt je nakonec víceméně nevyhnutelný. To neznamená, že musí propuknout již v roce 2021, ale řekněme v té dekádě do roku 2030 je to opravdu velice pravděpodobné. První zónou je oblast Pacifiku a Indického oceánu, kde hrozí střetnutí Číny s nějakou další velmocí. Čína je taková v uvozovkách křehká supervelmoc, která projevuje velké ambice a stále důraznější asertivitu, ovšem tím současně skrývá i své vnitřní slabiny, jež se týkají například obrovského zadlužení a demografických hrozeb, což by mohlo vést až k ekonomickému kolapsu, jehož dlouhodobé dopady lze jen těžko předvídat. Proti asertivitě Číny se samozřejmě staví země jako Spojené státy, Japonsko, Indie, Vietnam či Austrálie, ale s opatrností je zajisté sleduje i Moskva, ačkoli se Rusko a Čína navenek tváří jako spojenci.

Druhou velice nebezpečnou zónou je oblast Středomoří, Balkánu a Černého moře, kde se projevují ambice Turecka. Rozhodně bych nevylučoval propuknutí ozbrojeného konfliktu mezi Tureckem a Řeckem, což by pravděpodobně rozvrátilo celou evropskou politiku, jelikož by se do něj patrně – byť třeba jen nepřímo – zapojili i další členové Severoatlantické aliance i Evropské unie a možná také Rusko, ale ten konflikt by nepochybně silně rezonoval také v muslimských komunitách v Evropě. Docela dobře si tedy dokážu představit například scénář, že by Francie v té hypotetické válce poskytla podporu Řecku, což by vyvolalo masové povstání islámských radikálů ve Francii.