Strana soukromníků ČR pro blížící se Evropské volby navázala spolupráci s hnutím Nezávislých a rovněž znovu obnovenou Občanskou demokratickou aliancí podnikatele Pavla Sehnala. Seskupení podpořila i celkem desítka profesních organizací a společenstev. Čeho by se Češi měli snažit v Evropském parlamentu dosáhnout? Jakým směrem by měla vést jejich politika například v zemědělství? ParlamentníListy.cz se ptaly lídra kandidátky, vinaře Josefa Valihracha ml.

Jste z tradiční sedlácké, vinařské rodiny. Mohl byste přiblížit její historii?

Kořeny máme hodně hluboko a podle mojí babičky jsem již sedmou generací. Přestože v menším vinařil i můj děda, tak tradice byla za komunismu násilně přerušena a až po revoluci se otec začal naplno věnovat vinařství a strýc sedláctví.

A dařilo se?

Začátky nebyly lehké, ale postupně se nám začalo dařit. Největším úspěchem na domácím poli je určitě trojnásobný zisk prestižního titulu Vinař roku České republiky. Ze zahraničních ocenění si velmi vážíme absolutního vítězství v soutěži Chardonnay of the World, kde se pravidelně držíme v pětici nejlepších. Velkou radost nám také udělal vítěz kategorie v soutěži Great American International Wine Competition či titul World Champion 2018 pro novou odrůdu Cabernet blanc. Celá naše rodina se také těší z titulu Farma roku 2018.

V jakých vínech moravští vinaři excelují?

Obecně se dá říct, že v bílých vínech všech kategorií. Začínají se však prosazovat i vína červená, kterým se i my dlouhodobě věnujeme. Náš Merlot 2004 pozdní sběr byl prvním českým červeným vínem, které dosáhlo na nejvyšší ocenění v prestižní zahraniční soutěži. Počasí zde červenému vínu stále více přeje a výsledky jsou vidět.

Stále ještě platí to, co se na Moravě o vínu směřujícím do Prahy prý říkalo, tedy rčení: „dá sa, nedá sa, dá sa pražákom“? Tedy něco ve smyslu, že do Prahy moravští vinaři posílají vína horší kvality?

Tohle rádoby vtipné rčení vážně nemám rád. Nevím, jestli to kdy byla pravda, ale žádný vinař by s takovým přístupem nepochodil. Kultura vína se v České republice za poslední roky hodně zvedla a rozhodně není pravda, že by lidé v Praze vínu nerozuměli. Často je to právě naopak. Víno má člověku dělat radost, dávat mu něco navíc, a ne rozdělovat národ a začínat nějaké žabomyší války.

Nyní k politice. Jste lídrem kandidátky seskupení Strana soukromníků a Nezávislí s podporou ODA a celkem deseti profesních společenstev ve volbách do Evropského parlamentu. Čeho byste chtěl jako případný europoslanec dosáhnout?

Nechci to jen zkusit, chci uspět, a hlavně prospět. Chci být hlasem drobných a středních soukromníků a sedláků. Chci se také bít za občanské svobody. Evropský parlament nelze brát jako odkladiště doma nepohodlných lidí, ale jako celek, kterého jsme součástí a kde také musíme konstruktivně jednat a hledat spojence. Složení europarlamentu se po volbách bude pravděpodobně významně měnit a máme zde jednu z posledních možností, jak změnit jeho nastavené směřování a zasadit se o vstřícnější Evropskou unii.

Na jaké tři konkrétní priority byste se v Evropském parlamentu bezprostředně, pokud byste ve volbách uspěl, zaměřil?

Zaprvé je potřeba mnohem lépe informovat o dění v europarlamentu a v orgánech EU obecně. Tady cítím velké rezervy. Trápí mě, jak se tvoří a implementuje legislativa, což se u nás mnohdy děje, bohužel, až na poslední chvíli, zmatečně, případně pod vlivem lobby velkých podniků. Jako druhou prioritu vidím obsazení výboru AGRI – pro zemědělství a rozvoj venkova. Česká republika zde bohužel dlouhodobě nemá žádného zástupce. To je jednak ostuda, a hlavně jde o strategickou chybu vzhledem k tomu, o jak velké téma v EU jde. Třetí cíl je velmi ambiciózní a jde o běh na velmi dlouhou trať, ale musíme se zaměřit také na zmírnění demokratického deficitu EU.

Co byste měnil například na hospodářské politice Evropské unie?

Jde sice o hraniční disciplínu mezi ekonomií a politologií, rád bych ale viděl větší převahu vlivu ekonomie. Pozitivně vnímám např. kontrolu veřejného zadlužení a schodku rozpočtů. Ale v tomto ohledu bych nebyl ani proti zpřísnění pravidel.

Jsou na tom, jak je to v Evropské unii v současnosti nastaveno, čeští zemědělci, lidově řečeno, „biti“?

Jak kteří. Tady ale jde z velké části o naši národní pozici, která je bohužel oficiálně taková, že u nás jsou tradiční obrovské zemědělské podniky. Což jde přesně proti postojům EU a ukazuje to například i dlouhodobě zamítavý postoj České republiky k problematice zastropování (krácení přímých plateb průmyslovým zemědělcům). Průmyslové zemědělství přispívá k vylidňování venkova, a hlavně k vodní erozi a celkově k degradaci půdy. Měla by se ovšem spíše otevřít diskuze založená ne na velikosti podniku, ale na vztahu zemědělce k místu podnikání.

Co si pod tím vztahem k místu podnikání a krajině, o kterém mluvíte, představit?

Velkou radost mi dělá například program Pestrá krajina, za kterým stojí Asociace soukromého zemědělství. Členové programu krajině prospívají dobrovolně a bez extra pobídek. Většinou jsou to právě ti menší hospodáři, kteří jsou na svém okolí bezprostředně závislí. Obrovským problémem ale je (a do budoucna ještě výrazněji promluví) nedostatek vody v krajině. Došlo k němu vlivem sucha, ale také vlivem dlouhodobě nevhodného hospodaření.  Toto vnímám jako velký vnitřní skrytý dluh.

K tématu dotací z Evropské unie, zajímalo by mne zda může český zemědělec v současnosti přežít bez toho, aby se věnoval například pěstování řepky olejné?

Určitě. Řepka má sice své místo, ale musí jít o její zastoupení v rozumné míře, a nikoli jen o maximalizaci zisku v krátkodobém horizontu. Například současné zaměření ČR na biopaliva 1. generace vidím jako velmi krátkozraké a nešťastné.

Dovolím si trochu teoretickou otázku. Co by se s jednotným evropským trhem stalo v případě, že by dotace byly zrušeny?

Dotace křiví trh. Když se neděje nic mimořádného, tak to jde i bez dotací. Naše rodinné vinařství je toho příkladem. Zároveň je nutné si uvědomit, že například cena potravin by okamžitě šla výrazně nahoru. Pokud jsou ale dotace kvalitně zaměřené, pak mohou být také užitečným nástrojem. Evropské dotace teoreticky brání tomu, aby některý členský stát svými dotacemi získal naprosto dominantní postavení v určité oblasti evropského jednotného trhu. Problematická je ale byrokracie s dotacemi spojená a téma zbytečného přerozdělování peněz obecně. Za zajímavé považuji dotace na výzkum a vývoj, případně na řešení problémů s nedostatkem vody v krajině. Ale upozorňuji, že dotace nesmějí být politickým a lobbistickým nástrojem.

Jak si vysvětlujete, že některým zemím EU, jako například Portugalsku, se podařilo svůj potravinový trh a tradiční zemědělství uhájit?

To je jednoduché, Portugalsko to bralo jako prioritu a také se podle toho chovalo. U nás bylo (a je) při vyjednávání spíše cílem se na Evropu přisát a těžit právě z dotací. Vidím zde ale obrat k lepšímu. Lidé se zajímají o kvalitní, adresné potraviny a vracejí se k lokálním producentům.

Jste euroskeptik nebo spíše eurooptimista?

Nic není černobílé. Tíhnu k první kategorii, ale neprosazuji Czexit. Pořád věřím, že Evropskou unii jde opravit. Z toho také vychází náš program, který je dostupný na internetové stránce rekonstrukceEvropy.cz.

Vstupem do Evropské unie se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nenazrál podle vás čas, abychom euro konečně přijali?

Euro je spíše politickým než ekonomickým projektem. Na tom se shodne jak velká část příznivců, tak odpůrců jednotné evropské měny. Sám bych se k přijetí eura nyní netlačil, přestože chápu námitky těch, kteří s eurem každodenně pracují a jsou biti na transakčních nákladech. Ekonomika vykazuje zpomalení a po rekordním kvantitativním uvolňování Evropské centrální banky a v době problémů například Itálie (která je třetí největší ekonomikou EU) je myslím vhodné vyčkat. Odpovídá tomu i sentiment české společnosti.

Zpět k zemědělství, česká potravinová soběstačnost se od roku 1989 výrazně snížila. Dodal bych k tomu tak trochu pesimisticky, že se navíc každým rokem zvyšuje podíl osevu řepky olejné. Jak tento vývoj změnit ku prospěchu českého zemědělství?

Nejenže se snižuje naše potravinová soběstačnost, ale také se snižuje naše konkurenceschopnost na evropském jednotném trhu. Průmyslové zemědělské podniky měly více než čtvrt století na to, aby využily „komparativní výhodu své velikosti“. Tato cesta evidentně nemá dobré výsledky a je na čase reflektovat to, že jak v Evropské unii, tak i celosvětově stojí zemědělská produkce na rodinných farmách. Jak už jsem zmiňoval, nejde primárně o velikost subjektu, ale o vztah, který zemědělec ke svému kraji má. V tomto je EU paradoxně před Českou republikou. Zvláště v době dnešních problémů s dvojí kvalitou potravin je téma zdravého patriotismu a potravinové soběstačnosti nutné akcentovat.