Vy jste Pravomila Raichla znal osobně. Ve své nové knize o tomto hrdinovi II. a III. odboje v podstatě tvrdíte, že jeho kauza, známá také jako Mostecká špionážní aféra, odstartovala únorovou krizi – na jejímž konci, právě na den přesně před 70 lety, slavili své vítězství komunisté. Není to odvážné tvrzení?

 

Není. Komunistický ministr vnitra Nosek spolu se svým stranickým premiérem Gottwaldem a ministrem obrany Ludvíkem Svobodou navštívili 20. února 1948 prezidenta Beneše s tím, že do vlády pronikli špioni, a je proto nutné ji obměnit. Šlo ale o komunisty zinscenovanou tzv. mosteckou špionážní aféru, která byla podle historiků už v lednu 1948 jedním z hlavních bodů jednání tajného zasedání vlády, kde se ostře pohádali ministr vnitra Nosek s ministrem spravedlnosti Drtinou, který předložil důkazy o tom, že šlo o provokaci na vlas podobnou krčmáňské aféře (zasílání výbušných balíčků ministrům Masarykovi, Zenklovy a Drtinovi – pozn. red.). Takže ano, akce Státní bezpečnosti proti Raichlovi a jeho skupině bývalých vojáků z Východu a partyzánů, kteří chtěli zabránit převzetí moci komunisty u nás již v roce

1947, ale bohužel při tom naletěli komunistickým policejním provokatérům vydávaným se za americké agenty, byla kromě výměny nekomunistických velitelů SNB jedním z klíčových momentů komunistického převratu. Tahle rozsáhlá provokace StB a armádní kontrarozvědky OBZ spadla Gottwaldovu vedení doslova z nebe.

 

Proč zrovna Raichl? Proč zrovna jim tak ležel v žaludku?

 

Raichl je dodnes některými obdivován, a některými naopak zatracován. Podobně jako „Nepolapitelný Jan“ Jan Smudek, Radomír Luža, Štěpán Gavenda nebo bratři Mašínové. Víte, Raichl byl drsný fronťák, jenž se nikoho nebál. Nebál se nejen říkat své názory na Sověty, ale třeba se kvůli nim i s jejich komunistickými obdivovateli poprat, byl dlouho trnem v oku. Sledovali ho a nakonec na něj nasadili dvojici svých tajných agentů Edy a Tony, kteří se mu představili jako „američtí důstojníci“, kteří jsou ochotní a schopní materiálně i finančně podpořit politický zvrat. Raichl a spolu s ním řada spolubojovníků jim bohužel naletěli, což si Raichl do konce života vyčítal. Mimo jiné mu slíbili jen do začátku dodat z bývalých skladů wehrmachtu větší množství německých samopalů, dva těžké a 32 lehkých kulometů. A také

granáty a miny. Raichlovi to znělo jako rajská hudba a začal žít v domnění, že bude moci se svými samopalníky konečně něco účinně dělat pro dobrou věc.

 

S agenty StB dokonce jezdil po Čechách a verbovali spolu další lidi do odbojové skupiny, hlavně podkarpatské Rusíny nebo volyňské Čechy, kteří už taky poznali na vlastní kůži, co je to sovětský bolševismus. Komando Obranného zpravodajství (OBZ) Raichla přepadlo 8. listopadu 1947 v noci tak rychle, že nestačil použít svou pistoli, kterou měl pod polštářem. Odvedli ho před fanatického komunistu Bedřicha Reicina, neblaze proslulého šéfa OBZ (byl to syn chazanského rabína Šloma Reicina z Přerova, kterému se díky spolupráci s Němci podařilo i s manželkou vycestovat přes Čínu do SSSR – pozn. red.) Reicin se mu vysmál, že se mu přece jen splní jeho přání, že se Raichl „zhoupne“. Patří k ironii dějin, že nakonec ale oběsili Reicina jeho vlastní soudruzi, v prosinci 1952. Raichl přežil, ačkoliv byl odsouzen na smrt provazem. Prezident Beneš totiž ještě v květnu 1948, tedy těsně před svou abdikací, odmítl rozsudek vynesený na konci vůbec prvního komunisticky zrežírovaného monstrprocesu podepsat, a tak byl Raichl odsouzen „jen“ na doživotí.

 

 

Ví se, proč nebo na čí popud prezident Beneš odmítl dát v podstatě neznámému, řadovému samopalníkovi de facto milost?

 

To se zatím neví. Ale sám Raichl mi říkal, že mu Beneš zachránil život vlastně dvakrát. Poprvé to bylo tím, že v Londýně československá exilová vláda, v jejímž čele byl prezident Beneš, podepsala dohodu se Sověty o vzniku čs. vojenské jednotky na území SSSR. To Raichlovi, kterého bolševici za útěk před Němci do SSSR poslali do gulagu, zachránilo život poprvé, protože by tam jinak asi zahynul. A podruhé to bylo po jeho odsouzení v květnu 1948, když prezident odmítl podepsat jeho rozsudek smrti. 2. ledna 1952 se mu podařilo z nejhoršího a nejpřísněji střeženého komunistického vězení ve slovenském Leopoldově spolu s dalšími pěti politickými vězni uprchnout.

 

Dá se tedy říci, že byl Raichl notorický útěkář? Podařilo se mu přece utéct už za války ze zajetí slovenských fašistů?

 

Ano, dá. A co je neuvěřitelné, že mezi těmi, kteří mu v zimě 1952 pomáhali, byli i ti samí,kteří mu poskytli pomoc již na jaře 1940. A co je ještě neuvěřitelnější, že mezi těmi, kteří mu i v době nejhoršího stalinistického teroru i přes obrovské riziko pomáhali, byla i řada slovenských komunistů, dokonce i vysoce postavený příslušník Sboru národní bezpečnosti, který ho kryl v době, kdy se schovávali ve sklepení zříceniny hradu Beckov a poté dva týdny u pana Ondrejoviče přímo v obci pod hradem. Měli domluvené signály zašifrované do vysílání Hašlerových písniček v obecním rozhlase.

 

Byl podle vás Raichl od svých spolubojovníků ještě něčím jiným výjimečný?

 

Raichl byl autentický bojovník a zároveň charismatický člověk s otevřenou povahou. Měl jednu velkou lásku – svou Vlast, kterou vždy psal s velkým „V“. Československým ideálům zasvětil celý svůj tolikrát ohrožený život. Nikdy se nevzdal. Byl výjimečně statečný. Ačkoliv byl jeho otec zakládajícím členem KSČ, byl po svých zkušenostech získaných v sovětských lágrech celoživotním antibolševikem. Přitom již i na frontě měl ale přátele mezi komunisty, třeba Vendelína Opatrného. Raichl rozlišoval mezi ideologií a charakterem konkrétních lidí. I po odchodu do exilu pokračoval v boji proti komunistické totalitě. Jako zpravodajský důstojník a zástupce velitele  československé Strážní roty kpt. Karla Černého spolupracoval např. s kapitánem Františkem Bogatajem, válečným hrdinou – bývalým velitelem operační skupiny Carbon ze Západu. Společně posílali na naše území agenty chodce, radiostanice a další zpravodajský materiál. Československá Strážní rota se v rámci US ARMY měla v rámci III. odboje v případě válečného konfliktu mezi Východem a Západem stát zárodkem budoucí československé zahraniční armády. Když se Raichl po roce 1989 z Kanady vracel zpět do vlasti, nemohl se v případě bývalého prokurátora, zločince a několikanásobného vraha dr. Karla Vaše smířit s benevolencí české justice, která Vaše osvobodila. Naposledy přijel do České republiky v roce 2002 a ve svých 81 letech se rozhodl demonstrativně, veřejně potrestat dr. Vaše smrtí. Zřejmě počítal s tím, že sám nepřežije, protože si s sebou z USA přivezl vlastní urnu. Byl domluven s bývalým spoluvězněm Vojtěchem Klečkou. Ten dostal od Raichla úkol: přichystat pistoli. Klečka ale 25. 2. 2002 marně čekal. Pravomil Raichl to už do Prahy nestihl, protože zemřel v Plzni na infarkt.