Vláda Petra Fialy se potýká s nízkou mírou důvěry, která dosahuje úrovně vlády Petra Nečase. Co podle vás přivedlo tuto vládu na takto nízkou úroveň?

Musíme si připomenout, z jakých astrálních ingrediencí byla důvěra pětikoaliční vládě stvořena:

Na prvním místě to byla účelová manipulace Ústavního soudu, a především jeho předsedy Rychetského, s volebním zákonem jen několik měsíců před parlamentními volbami. Neznám odpověď na otázku, jaká byla cena zběsile prosazovaného postoje předsedy ÚS. Byl to přece on, kdo tehdy stávající zákon o volbách jen několik let zpátky obhajoval a prosazoval v Senátu. ÚS měl přitom možnost přijít s řešením ústavnosti volebního zákona o několik let dříve, kdy nechával podání před účelovým rozhodnutím zahnívat v šuplíku. Vždyť podle do té doby platného volebního zákona proběhlo několik voleb, aniž vůči jejich konformitě s ústavou vznesl ÚS zpochybňující usnesení. Rychetského a spol. revize byla vytvořena na objednávku, aby podle ní mohla vzniknout stávající pětikoaliční vláda. Kdo má trochu trpělivosti a přečte si minoritní votum několika ústavních soudců, kteří s politicky účelovým zásahem do blížících se voleb nesouhlasili, shledá, že jejich zevrubně koncipovaná argumentace je rozhodně důvodem k zamyšlení.

Nebyl to první úkrok Ústavního soudu k tomu, aby se proměnil z politicky neutrální instituce, zajišťující rovnováhu mocenských sil, jak byla všeobecně koncipována pro důvěryhodnou podobu demokratického uspořádání státu, v třetí komoru politické výkonné moci. Ve významné podobě Ústavní soud tuto hranici překročil při posuzování ústavnosti tzv. Lisabonské smlouvy, představující vzdání se části státní suverenity. Systém brzd a protiváh – checks and balances – zajišťující rovnováhu v dělbě moci tak, aby žádná ze složek státní moci nezískala dominantní postavení a neohrozila demokratickou povahu politického zřízení, formuloval v roce 1748 Charles Louis Montesquie a plně ho respektovali otcové americké ústavy.

Druhou ingrediencí důvěry současné vládě byla jednobarevná propaganda mainstreamových médií, která vystavila dnešní sestavě nekrytý bianko šek a měla by se nyní ke své odpovědnosti občanům přihlásit. Tvrdě aktivističtí propagandisté, kteří se vydávají za novináře, utvrdili současné vládní politiky v přesvědčení, že představují mesianistickou třídu. Politici tomu uvěřili, aniž si byli vědomi, že ke splnění mesianistické role potřebují odbornost a konkrétní vizi, koncipovanou v čase. Od převzetí moci začali prosazovat chaotické kroky. Slibovali, co buď nebyli schopni splnit, nebo záměrně ani splnit nechtěli. Po volbách nastolili 108 válcovací stolici, omezující zákonná práva chránící roli opozice.

Významným prvkem mediální manipulace se stal princip „Antibabiš“. Jakýkoli výsledek voleb byl podle agitátorů hlavního proudu lepší než setrvání hnutí ANO u moci. Jednoslovný negativní soud dával „Rychetského koalicím“ důvěryhodnost (není jiná cesta k záchraně). Odbornou způsobilostí ministrů a jejich rádců se agitující mainstream nezabýval. Nad nezákonnými fauly se aktivisté nepozastavovali. Věděli, že prezident z vděčnosti nikdy neuplatní veto vůči zákonům koalice. Radši ze sebe udělá osobu s IQ 107, která není schopná zákonnost posoudit. Z dosavadního průběhu činnosti Sněmovny je zřejmé, že opoziční poslanci by nemuseli na jednání vůbec docházet. Takový postup má jednu vadu – popírá smysl poměrného volebního zastoupení a 108 koalice přejímá výlučnou odpovědnost za to, co se děje.

S nostalgií si připomínám devadesátá léta, v nichž si establishment byl jist svou legitimitou a ve veřejném prostoru kolovaly zcela volně názory těch, kdo vládu podporovali, i těch, kdo s mnohým nesouhlasili. Současná vláda své legitimitě věřit přestává, a proto vytváří tu na „ministerstvu strachu“, tu v masivně finančně podporovaných politických „neziskových organizacích“ brzdná represivní opatření, která zasahují nepřijatelně do ústavních práv a svobod. Na exemplárních případech se snaží vyvolat depresivní atmosféru strachu – doc. Ševčík, prof. Drulák, učitelka Bednářová atd.

Důsledky atmosféry strachu jsou dobře známé – mizí iniciativa, odborníci čekají, co je „jedinou správnou cestou“, protože se nechtějí nechat vláčet na policii a k nekonečným soudům. Někteří soudci a státní zástupci v naději na kariérní postup pozapomínají na osudy justičních loajalistů minulého režimu.

Nástup zásahů do svobodného šíření informací (jak je psáno v listině základních práv) je časově svázán se stále sílícími pochybami o vlastní legitimitě. Politolog Fiala, ozdobený množstvím akademických titulů, se sice k výzkumům veřejného mínění nechce vyjadřovat, pocit otřásající se půdy pod nohama však nemůže nevnímat. Je-li v tabulkách jako politik na posledních místech důvěry, zatímco v popředí se objevují představitelé opozice, otřáslo by to sebedůvěrou i politiků, jako je anetický ministr Rakušan či ministr Jurečka, předseda ke křesťanství se tradičně hlásící KDU-ČSL, nedokázal zastavit bouřlivý večírek na ministerstvu v době, kdy na FF UK umírali mladí studenti, rozstřílení šíleným spolužákem. Ministr s klidnou tváří lže, že se o tragické události dozvěděl až v 19 hodin. Prima CNN vysílala první zprávy krátce před 15. hodinou. Pokud ministr nelže, je komunikace ve vládě skutečně v žalostném stavu. Bujarý večírek probíhal až do 24.00 hodin.

Je logické, že podobné excesy a soustavné lhaní premiéra, který je na sítích terčem posměchu, pocit legitimity premiéra i dalších vládních představitelů, tedy důvěry občanů, nutně podrývá. Filozof J. Fuchs velmi precizně definuje jednotlivé fáze totalitárního režimu. Panu Fialovi s množstvím akademických titulů poslech výkladu J. Fuchse vřele doporučuji. Pokud ovšem Fialovy kroky nevede bezbřehý cynismus.

Zastánci vlády, a dokonce i někteří koaliční politici tvrdí, že lidé mají peněz dost, když „rabují“ obchody před Vánocemi a létají na zahraniční dovolené. Lze takto hrubý pohled brát jako vypovídající?

Asi bychom se museli přece jen hlouběji sociologicky zabývat otázkami životní úrovně obyvatel v některých velkých městech a ve venkovských regionech. Je to prostě vulgární argument, kterým se mnozí sociálně deprivovaní musejí cítit uražení. Je obecně známo, že majetková nerovnost rok od roku roste. Jestliže J. Ford na počátku století uváděl, že rozdíl příjmů mezi generálním manažerem a kvalifikovaným dělníkem by neměl přerůst čtyřicetinásobek, v současnosti se nůžky rozevírají na devadesáti- až stonásobek (neuvádím krajnosti, kdy bychom museli ještě řád přidat); přičemž manažeři krachujících podniků (Česká pošta) odcházejí z kanceláře s milionovou prémií, asi není něco v pořádku.

Dopad nekvalifikovaného konsolidačního balíčku, který zvýší cenu plynu ročně o desítky procent; cenu vodného a stočného a elektřiny, samozřejmě politikům a soudcům umožní létat na dovolenou po světě a k obědu si dát slavičí jazýčky, zásadně rozpočet rodiny neohrozí. Budou se možná divit: „Proč nejedí koláče?“ jako francouzská královna.

V některých intelektuálních skupinách se začalo mluvit o tom, že bychom měli úplně přestat usilovat o hospodářský růst, a naopak se zaměřit na „nerůst“ či „udržitelnost“. Proč se podle vás podobné nápady objevily s takovou vážností právě v současné době?

To je skutečně kruciální téma. Já jsem tu myšlenku poprvé četl v publikaci Římského klubu „Meze růstu“. Tehdy ji rozmnožovala kopíráky Charta 77, úctyhodné úsilí. Dnes je k dispozici, stejně jako návazná publikace „Jak přežít“ pouze v angličtině. Že je „globalismus“ naprosto scestná koncepce, je myslícímu člověku zřejmé. Dovážet do Čech hovězí maso z Argentiny je nesmysl. Stačí významnější výkyv cen letecké dopravy a hovězího se nedočkáme. Možná je to ale cíl? Krávy vydávají CO2 a Green Deal nám bílkoviny doručí v podobě moučných červů podle receptu Davoského fóra, Klause Schwaba, Al Gora, Billa Gatese (největšího soukromého majitele zemědělské půdy v USA).

Meze globalizace ukázal obdobně katastrofální nedostatek chipů, vyráběných kdesi v Asii a letištní a jiné plochy přeplněné hotovými auty, kterým chyběly právě jen ty chipy. S publikací Římského klubu bych se snadno ztotožnil v koncepci potravinové soběstačnosti jednotlivých zemí. Za pozornost by vedle růstu HDP jistě stál vývoj Indexu lidského štěstí (GNH) v jednotlivých zemích, každoročně zpracovaný agenturou OSN. Zajímavý je poznatek, že přírůstek blahobytu nevytváří trvalý pocit štěstí – lidé si na vyšší úroveň zvyknou a začnou ji považovat za samozřejmost. Netrpělivě očekávají další růst. Je jistě zajímavé, že na špičce se nenacházejí země s největší životní úrovní.