Život umělců ze známých regionálních orchestrálních těles není určitě jednoduchý, jak si značná část české veřejnosti stále myslí. I když tito lidé často vystupovali se světovými velikány symfonické a operní hudby, na věhlasných festivalech a pódiích, oni sami ještě nedávno vydělávali 16 tisíc hrubého měsíčně. To není špatný vtip, to byla smutná realita. Sami tehdy pojmenovali svoji situaci jako naleštěnou bídu. Za poslední tři léta ekonomické konjunktury se však i jejich finanční situace poněkud zlepšila, bohužel loni do zlepšujících se podmínek i pro kulturu „vpadl“ covid, a tak orchestrální hudebníci a také herci z divadelních souborů mají opět velké obavy z nejbližší budoucnosti.

Jak se vůbec žije koncertním umělcům za současné koronavirové krize? Kteří z nich jsou na tom lépe, zaměstnanci příspěvkových organizací anebo hudebníci na volné noze?  

Nyní jsou na tom v naší branži daleko nejhůře lidé jako OSVČ. V kultuře to platí absolutně, kultura je prostě zavřená prakticky pořád a všude. Zde se projevila zásadní výhoda zaměstnaneckého poměru a systém příspěvkových organizací, díky kterému se daří držet kulturní organizace nad vodou. Řada lidí si ovšem myslí, že sedíme jen doma a nic neděláme, to je ale zásadní omyl. Naopak se snažíme naši veřejnou službu poskytovat dál, a to za výrazně ztížených podmínek. Navíc profesionální umělec, stejně jako profesionální sportovec musí stále cvičit, zkoušet a hrát, jinak by to mohl ve své branži zabalit. Řada orchestrů tak nahrává alespoň pro různé společnosti, televizi, ale zcela běžné jsou i streamované koncerty v rámci sociálních sítí, jako jsou například Facebook, YouTube a další.

A co dodržování základních hygienických a bezpečnostních opatření? Nedělá problémy některým hudebníkům ve vašem početném souboru dodržovat patřičné odstupy a nošení respirátorů a roušek? A jak to máte nyní například s pravidelním testováním všech členů Janáčkovy filharmonie?

V osmdesátičlenném souboru je dost těžké zachovávat větší rozestupy i neustále nosit respirátory, a to zvláště u hudebníků hrajících na dechové nástroje.  V současné době nás čeká vždy antigenní test alespoň dvakrát do týdne. Jenže tyto testy nejsou úplně spolehlivé. Abychom byli lépe chráněni, požádali jsme o provádění častějších PCR testů, které by hradila pojišťovna, přitom jsme ale tvrdě narazili.

Konkrétně ministr kultury – Lubomír Zaorálek – se před dvěma měsíci snažil pro nás i pro další soubory vyjednat pravidelné PCR testy, jeho kolega Blatný to ale shodil ze stolu s tím, že zdravotní pojišťovny nemohou dělat výjimky ze zdravotního pojištění. Opět ukázka řešení – to nejde. Přitom mám pocit, že výjimky jsou ve státní správně jinak běžným nástrojem. Tam, kde se to hodí, se výjimka najde. Paradoxně právě v orchestrech, kde sedí pohromadě i 100 lidí celé hodiny, často bez možnosti jakýchkoliv rozestupů, kdy polovina hudebníků prostě mít roušku nemůže, i zde MZ určilo četné výjimky, které zcela popíraly jinak standardní prevenci. Tam výjimky prošly, při snaze zavést lepší ochranu lidí už ale možné nejsou? I proto dále bojujeme za „zrovnoprávnění“ PCR testů.